„Vy jste cizinec?“ zeptal se spolucestující v rychlíku z Dortmundu do Berlína s místními Rheinische Post v rukou. „Ano, Čech. Proč?“ „To abych se vám omluvil. Tuhle… za výzvu lídra zelených Antona Hofreitera,“ přisunul noviny blíž ke mně. „Prý aby německá vláda nestrpěla existenci jaderných reaktorů u sousedů a požádala Belgii, Českou republiku, Francii a Švýcarsko, aby je odstavili.“ „Třeba jde o pozdní reakci na 5. výročí katastrofy ve Fukušimě,“ pokusil jsem se o smířlivý tón. „Sotva. Ten člověk chce, aby se Německo zasadilo o vytvoření nových mezinárodních směrnic pro kontrolu provozu jaderných zařízení. A abychom my, Němci, mohli více hovořit do fungování reaktorů v blízkosti hranic.“ „To už ale činíte a bez skrupulí.“ „Jenže panu poslanci to uniklo. Leží mu v žaludku, že zatímco u nás zelení po Fukušimě vyprovokovali postupnou odstávku domácích bloků, vy jste na jadernou energetiku nezanevřeli.“ „Ano, a taky jsme absolvovali přísné zátěžové testy reaktorů.“ „S tím u našich politiků neuspějete. Současná garnitura přehodila výhybku do zelena. Technicky i ekonomicky mimo realitu.“ „Na druhé straně: v Německu ale výrazně vzrostla masa tzv. čistého proudu z větrných parků a z fotovoltaiky.“ „Ano, zeleného proudu vyrábíme za slunečných a větrných dnů spoustu. Má to ale pár ‚chybiček‘: nedokážeme ho akumulovat ve velkém. Chybí nám velkokapacitní magistrála Sever- Jih, abychom jej spolehlivě převedli od producentů ke spotřebitelům. Přeshraničními přetoky energie ohrožujeme sítě sousedů. Horujeme za odstávku jaderných bloků, ale elektřinu (a to i jadernou) v Evropě nakupujeme bez uzardění. Škoda, že pan Hofreiter a další jemu podobní zatím nepostřehli plíživý comeback uhlí do německé energetiky a teplárenství. Se všemi jeho neblahými dopady na životní prostředí. A taky by neškodilo spočítat, kolik prostředků už přesměrovali do zelené energie. Třeba do projektu Energiewende. A kolik se mezitím vrátilo zpět.“ „Promiňte, ambiciózní transformační kroky německé energetiky mnozí Češi považují za inspirativní a následováníhodné…“ „Obávám se, že se mýlí. Každý nový projekt (zelené nevyjímaje) třeba zevrubně promyslet a zkalkulovat. Nás, Němce, stály zelené experimenty už majland. A do posledního centu je platíme my, konkrétní občané a firmy. Ekonomický růst letos dosáhne sotva 1,7 %. A podle varování našeho statistického úřadu se bude německá ekonomika po 7 let znovu potýkat s deflačními tlaky. Připočtěte k tomu obří výdaje spjaté s masovým přílivem imigrantů a…“ „Čeští ekologičtí aktivisté vám ale tleskají: 22 % produkce energie už na bázi nefosilních zdrojů. Kdo vás předčí?“ „Jezdívám za našimi obchodními partnery do Mladé Boleslavi a do Kolína. Kritizují dotačně předražený boom vaší fotovoltaiky. Co bychom měli říkat my, Němci? Zatím jsme museli přispět na výkupy solární energie bezmála 350 mld. eur a do plného odstavení zdejšího jádra by to měl být dvojnásobek této grandiózní sumy. V SRN dnes máme 3. nejdražší elektřinu v EU. To už není marginální problém! A netrpí jím pouze občané, ale i většina firem.“ „Čekají vás velké volby. Třeba se dotační zátěž zmírní.“ „Pane, zůstane opět jen u populistických slibů. Neživotaschopnost zelené energie je očividná. Národní energetické mixy třeba formovat jinak a obezřetněji.“ Rychlík dorazil do Berlína podle jízdního řádu. Pünktlich.
