„Energetici vědí, že jednou bude zapotřebí bezpečně odstavit každou jadernou elektrárnu a tento technicky náročný proces zaplatit do posledního haléře. I proto si odkládají peníze do tzv. jaderného fondu. Souhlasím s lidmi z Greenpeace: ani uhlobaroni nesmí být výjimka. Pokud se celé roky neostýchali miliardových dividend ze zisků za vytěžené a prodané uhlí, pak je dnes jejich povinností přispět na sanaci a na zabezpečení uzavíraných dolů. A je mi jedno, zda hlubinných nebo povrchových.“ S ekologickými aktivisty a jejich názory lze v demokratické společnosti souhlasit (podobně jako náš čtenář), stejně jako je odmítat. Princip zodpovědného podnikání není v žádné vyspělé společnosti akademická řečnická kategorie, ale norma. A bezezbytku se musí respektovat i u nás. I z titulu elementární lidské slušnosti a zodpovědnosti vůči státu, jenž mi umožnil mé podnikatelské aktivity. Vůči regionu, jehož se má činnost dotkla. I vůči lidem, kteří tam žijí a budou muset žít i po mém odchodu. Řečeno slovníkem našich babiček: Nelze jenom lízat smetanu a umazaný krajáč ponechat na starost jiným. Zelených aktivistů a jejich akcí okolo prolomení tzv. pithartových limitů na dotěžení zásob hnědého uhlí v Podkrušnohoří byly před časem plné noviny. Bez zpráv o jejich protestních kampaních se neobešla snad žádná rozhlasová a televizní zpravodajská a publicistická relace. Co se týká současného dění v OKD, že by to bylo z Prahy do Ostravy daleko, předaleko? Zatímco zelenými kritizovaná jaderná energetika se ke svým povinnostem postavila a staví chlapsky (a to jak k budoucí útlumové fázi jaderných energetických zařízení, tak k dlouhodobému uložení vyhořelého paliva), na straně některých uhelných subjektů jsme byli naopak svědky nezakrytých apelů vůči vládě „aby jednala“, „aby přispěla“…. Nikdo nesnímá z beder státu odpovědnost postarat se (v souladu se zákony této země) o propuštěné horníky. Nikdo jim neupírá právo rekvalifikovat se. A nejstarším z nich odejít po mnohaleté těžké práci do předčasného důchodu. Jak ukazují dosavadní aktivity centrálních i regionálních úřadů, na tyto a další kroky zodpovědné instituce myslely dopředu. Následovali je však i majitelé dolů? Kdo z nich a jak se postará o opouštěné doly? O postiženou krajinu? Kteří poslanci a na jaké fondy zavázali těžařské firmy v předstihu akumulovat prostředky podobně jako jaderné subjekty? Odpovědi na tyto otázky při jednání s rozhořčenými občany i s horníky samotnými zatím nezaznívají. Hodně naznačila už nedávná parlamentní „bitva o procenta“, resp. o poplatky za těžbu hnědého uhlí. Z 1,5 % tržní ceny se sice vyhoupnou na dvojnásobek, ale novelou horního zákona je vlády nebudou moci příštích 5 let navyšovat. Přitom se ČR v Bruselu i v Paříži zavázala k další ekologizaci fosilní energetiky a teplárenství. Nová technika i nová organizační opatření budou stát desítky miliard. A ty bude zapotřebí adekvátně pokrýt. Pokud i na Ostravsku sanační břímě zůstane výlučně státu (tedy každému z nás), třeba si uvědomit, že nepůjde o žádnou jednorázovou platbu. V případě rozsáhlých navzájem propojených důlních děl na Ostravsku, Frýdecku a Karvinsku se jedná o dlouhodobou záležitost. S nebezpečím tamějších důlních plynů, vod a tektonických poruch aj. budou muset zápolit ještě naše děti a vnuci. /kar/
