Poslední extempore s objemy těžby ropy a s její cenou na světových trzích byla a jsou v mnoha směrech varovná. Názorně dokumentovala mj. rozdíly mezi deklarovanými prohlášeními některých států na prosincovém pařížském fóru k hrozbě emisí a zhoubného oteplování ovzduší nad planetou a mezi reálnými zájmy a postoji těžařských a zpracovatelských firem. Každá zpráva o každém (byť jen drobném) krůčku ke „starým dobrým časům“, resp. o „nevyhnutelnosti“ návratu k předchozím vysokým cenám černé masy (a tím de facto k ordinérním ziskům pro úzký okruh vyvolených subjektů) patrně znechutila už i nejflegmatičtější spotřebitelskou duši. Snad i nejskalnějšímu optimistovi je už zřejmé, že s ropnými cary a šejky žádná smysluplná diskuse s exaktními ekologickými výstupy možná není. Byla by ztráta času si znovu a detailně připomínat, kdo a co všechno poslední ropnou krizi způsobil(o). Vygenerovala však řadu otázek. Kupříkladu, kdo na ní nejvíce prodělal? A naopak, komu se náramně vyplatila? Kdo poslednímu ropnému kolapsu jen němě přihlížel a kdo jej naopak (tu zjevně, tu skrytě) dirigoval? Kolegové v politických a ekonomických titulech se už o některé odpovědi pokusili a dílem tak bezpochyby učiní. Co však poslední ropné saltomortále (jehož konec ještě stále není v dohledu) učinilo se světem z hlediska technického? Přebytky levné ropy to je dobrá zpráva pro každý subjekt, jenž svůj automobilový, motorářský a servisní byznys založil a nadále opírá výlučně o fosilní zdroje a o spalovací motory všech typů. Mana velkých nákupů, transportů a prodejů suroviny, při jejímž spalování do ovzduší unikají (a ještě řadu let unikat budou) obrovská kvanta zdraví ohrožujících zplodin, pro ně neztrácí na přitažlivosti. Levná ropa je naopak černá můra pro každého technicky a ekologicky přemýšlejícího člověka, jenž po Paříži uvěřil, že myšlenku dekarbonizace (a nejenom v rámci stále hustší dopravy) už nikdo a nic neohrozí. Že tuto planetu lze zachránit před námi samými. Kdy se na stránkách periodik a nejrůznějších portálů znovu objeví tu zjevné, tu zakamuflované komentáře o „přehnaných ekologických hrozbách“, o „zelené fantasmagorii“, o „nereálném verneovském pobláznění elektromobily“, o „objektivní nutnosti come backu k tradičním zdrojům pokrytí materiálních potřeb rostoucí dopravy“? Nepochybně vzplanou i vnitřní polemiky na ropné frontě: jednou „nás pro a nás proti břidlicovým zdrojům“, pak zase „nás pro a nás proti nedotknutelnosti arktických šelfů“, event. „nás proti hrozbám těžby v politicky nevyzpytatelných regionech a nás, kdož o žádné hrozbě nic netušíme“. Jistě se najdou „experti“, kteří budou zpochybňovat „chiméry o tenčících se zdrojích ropy a plynu ve světě“, stejně jako „ekonomů“, kteří budou horovat za investice do průzkumu nových těžebních polí a do vývoje a výroby nové generace těžební, transportní a skladovací techniky… V 70. a v 80. letech 20. století řada analytiků na platformě OSN varovala před hrozbou nedostatku pitné vody na planetě a důrazně vyzývala státy k urychlené nápravě situace. Nedozrál čas, aby se nejvyšší politické fórum planety začalo s podobnou vehemencí zasazovat o technická a ekologická východiska z nynější causy ropa? Ku prospěchu miliard jejich obyvatel. Nikoliv jen hrstky ropných a plynařských miliardářů. /uai/
