Věděly to už naše babičky: „Prodat lze všecko! Zvláště když se to umí…“ V posledních týdnech se roztrhl pytel se zprávami „o formování nového trhu s akumulací energie a tepla“. Otázka zní: je to jen planá ekvilibristika se slovy? A pokud ano, proč se do neproduktivní kampaně prohlásit nové typy baterií a experimenty s velkokapacitní akumulací energie a tepla jednou za „Přelom v energetickém hospodářství světa“, druhdy už rovnou za „4. energetickou revoluci v dějinách lidstva“ zapojily i některé chytré a renomované hlavy? Meritum problému určitě nespočívá ve volbě nejbombastičtějšího verbálního označení pro poslední typy baterií a akumulaci energie ve velkém. Přiměřeně ke stavu dosaženého vědeckotechnického pokroku je od časů Galvaniho a Volty tu lépe, tu hůře zvládalo a provozovalo x generací našich předků. Imperativita nového „věku baterií a akumulace“ by měla tkvět spíše v poznání, že fosilní zdroje energie se rapidně tenčí, že jejich masová exploatace už neúnosně zatěžuje beztak kontaminované životní prostředí a že dosavadní model výroby, distribuce a spotřeby energie ve velkém lze (za jistých technických, organizačních a legislativních podmínek) modifikovat. Na kolik je tento technický proces skutečně „nový“, „světový“ či „revoluční“, to ukáže teprve čas. Na místě není moudro vzpomenutých babiček („Všechno nové je jen dobře zapomenuté staré!“), ani návrat do energetického pravěku. Perspektivu ovšem pozbyla nynější drastická těžba a spalování torza fosilních paliv v konstrukčně a provozně dožívajících elektrárenských a teplárenských kotlích. Rostoucí ceny primárních energetických vstupů během několika málo let současné bitevní pole vyčistí. Co bude následovat? Rozvineme po nynější II. době energetické – fosilní – III. energetickou revoluci ve znamení jádra? Anebo soustředíme síly a prostředky na urychlení transferu ke IV. energetické revoluci, a to vodíkové? Pro dnešní těžaře a prodejce fosilních zdrojů, pro trhovce s předraženou energií a teplem, stejně jako pro jejich skálopevné odpůrce a zastánce tzv. zelené energetiky může být tato trajektorie neakceptovatelná. Na žádném břehu rozbouřené řeky ji však nemohou ignorovat dlouho. Dílčí příklad za ostatní: současný nástup elektromobility. Už i management velkých automobilek pochopil, že ustrnout u spalovacích motorů (libovolno na jakékoliv kapalné palivo nebo plyn) hrozí (a to už v příští dekádě) zánikem. Nové generace motoristů nebudou trpět nostalgií. Tváří v tvář emisní realitě se sotva uvolí kupovat další (byť ještě nablýskanější) „smraďochy“… Jen evropští obchodníci udali vloni přes 100 000 elektromobilů a Evropané v této komoditě poprvé překonali Severní Ameriku! Silní „fosilní“ hráči si mohli na energetickém trhu po desetiletí operovat po svém. Teď už sotva. Pokud to světové společenství ve vazbě na prosincový pařížský summit myslí s eliminací oteplování ovzduší a s jeho ozdravováním seriózně, pak musí mj. zkoncentrovat vědecké, technické, konstruktérské i komerční úsilí do skutečného rozvoje nové energetiky a ruku v ruce s tím i do její akumulace. Nová generace baterií sama o sobě není „energetickou revolucí“. Tím méně pak „zelenou“. Pouze účinným nástrojem, jak překonat základní handicap každého solárního nebo eolického zdroje současnosti: jeho výrobní a provozní nespolehlivost. /uai/
