Soused odnaproti má o své dovolené jasno vždy dlouho dopředu: s nástupem babího léta „sbalí“ oba zetě, několik kartonů českého piva v plechovkách, hromadu teplého oblečení, spoustu prutů a dalšího rybářského náčiní a jeho (na doraz zatížená) oktávka vyráží na sever, do norských fjordů. Co bude následovat po návratu je předem jasné i nám všem, v ulici: spousta barvitého líčení krás severské přírody a spousta fotografií a la „Já a můj letošní největší losos“, příp. „Já a moje rekordní treska“… Skandinávské rybaření je bezesporu úžasná dovolená. V proudu sousedových ód však v poslední době zaznívají také pochvaly na norské úřady a občany za jejich přístup k rozvoji elektromobility. Na první pohled nic nového: ekologickou a surovinovou neudržitelnost stávajícího pozemního dopravního systému si už dostatečně uvědomují kompetentní instituce a ekologické iniciativy jak v průmyslově vyspělých zemích s rozvinutou bází výroby a servisu dopravní techniky se spalovacími motory, tak v mnoha rozvojových státech. Jediné technicky a ekologicky schůdné východisko ze současné zátěže životního prostředí vygenerované rostoucí lavinou používané dopravní techniky se jeví právě nástup elektromobility. Pochopila to i Evropa za našimi humny: jen letos se od Lisabonu po Helsinky prodalo na 100 000 elektromobilů. Emisní zátěž z benzínových či naftových motorů pro vzduch, jenž musí lidé dýchat, pro kontaminaci půdy a vod je neoddiskutovatelná. Ve světě lze v prvních řadách zastánců moderní elektrické bezemisní dopravy nalézt především ekologické aktivisty a sdružení. U nás má největší zásluhu na prvních krůčcích tohoto dopravního systému budoucnosti Skupina ČEZ. Zelené iniciativy ve světě varovná fakta nejenom opakují. Některé přicházejí i s exaktními návrhy řešení. Mimo jiné na bázi elektromobility. Už také (a správně) pochopily, že prosadit dobrou věc nemohou výlučně hlasitými demonstracemi před nejbližší automobilkou a její motorárnou, příp. mediálním humbukem u sídla resortně příslušného ministra. Promyšlená a účinná podpora elektromobility vyžaduje racionální a komplexní přístup: od předsedy vlády po řadového občana – stávajícího (či teprve potenciálního) majitele a provozovatele elektromobilu. A jak to vše souvisí s mým sousedem-rybářem a s jeho milovaným Norskem? Velmi inspirativně: „Kolikrát si říkám, proč já nejsem Nor?! Když si přemýšlivý Nor namísto ‚dieselu‘ koupí ‚elbil‘, berňák ho osvobodí od 25procentní DPH, od dovozní daně a ekologické taxy. A když s ním vyjede z garáže, na dálnici neplatí mýto jako já. V řadě obcí ‚elbila‘ na veřejném parkovišti bezplatně i odstaví. A kdybys viděl, jak tamější úřady rozvíjejí technickou infrastrukturu, zejména soustavu nabíjecích stanic, pak na adresu těch zdejších jen zasakruješ!“ Že si soused nevymýšlí, to potvrzují i poslední čísla o výstavbě dobíjecích stanic v severském království: ještě letos bude jejich počet atakovat symbolickou hranici 2000 jednotek a k dispozici bude už cca 7000 individuálních zásuvek. Že jde o dobrou a ekonomicky výhodnou záležitost nepochopila pouze vládní či lokální exekutiva, ale i „úhlavní“ konkurence. Vedle nejednoho stojanu s benzínem nebo naftou v zemi fjordů už zdomácněly rychlonabíjecí stanice pro „elbily“. S treskami je to v suchozemských Čechách bída. Kdy se místo nich dočkáme obrázků (a pobídek) s elektromobily? /kar/
