Konec letošního roku a od něj neodmyslitelné vyplňování nejrůznějších bilančních kolonek je ještě (relativně) daleko. Nicméně první průběžné sumarizace operací (třeba se surovinami a s odpady) v tuzemských firmách jsou povzbudivé: podobně jako s energiemi, teplem a chladem i s nimi se postupně učíme nakládat co nejracionálněji. Damoklův meč není spjat pouze s racionalizací výdajů. Neméně důrazným imperativem se stávají také sankce za někdejší (nezřídka až carské) přístupy k ekologickým hrozbám generovaným právě kupícími se výrobními i komunálními odpady. Co je neméně důležité, v této zemi v poslední dekádě vznikla (a dále se rodí) spousta firem specializujících se jak na management surovin ve výrobní a logistické sféře, tak na recyklaci a jiné než skládkové využití produkčně již neupotřebitelného odpadu. Postupně se také přijímá řada legislativních opatření, která by mohla zamezit nešetrné neekologické likvidaci odpadu. Přesto letitý a zkratkovitý syndrom „Odpad patří na skládku!“ v mysli mnoha z nás ještě přežívá. Otázkou je, co jej vyléčí dříve a razantněji: přísnější pokuty za neekologickou likvidaci odpadu, bonusy za vyšší objemy recyklací, anebo propracovaný systém organizačních opatření a investičních pobídek pro výstavbu nových spaloven jinak nevyužitelného odpadu. Spoléhat se na ekologickou uvědomělost firem, institucí a jednotlivých občanů a na jejich bezplatný sběr i plošné odevzdávání odpadu nelze. Osvědčil se u malogabaritu, kupř. u vratek použitých baterií, osvětlovací techniky a některých drobných elektrozařízení. Odpad (zejména z průmyslové výroby) však představuje nemalé ekonomické hodnoty, které je třeba zpětně promítnout do hospodářských bilancí podniků. I proto se jeho energetická a termická exploatace dynamicky prosadila jak v německy mluvících státech Evropy, tak v ekologicky důsledné Skandinávii. Je proto paradoxní, pokud se do čela některých protestních (mediálně hlasitých) kampaní proti spalovnám odpadu ( jež svými emisními parametry předčí nejedno renomované ekologické zařízení), derou různí zelení aktivisté. Mnohem cennější by byla jejich nápomoc konkrétním původcům masy odpadů už v okamžiku jejich zrodu: kupř. jak technicky a technologicky lépe organizovat výroby s vysokým podílem odpadu, jak optimalizovat jeho recyklaci, jak zpřísnit operace s nebezpečnými odpady, jakých materiálů se preventivně vystříhat v balicích a logistických procesech atd. Položili jsme základy moderní odpadové legislativy. Další kroky musí následovat. Nelze ustrnout jen u omezování masy odpadu. Zlepšit třeba i jeho třídění a recyklaci. A především nastavit zcela novou filosofii uvažování o operacích s odpady. Primární by napříště nemělo být pouze úsilí odpadovou lavinu komplexně a racionálně zvládat, ale maximálně efektivně jí předcházet. K tomu nestačí se procházet s barvitými plakáty před objekty skutečných (či jen domnělých) subjektů, jež jsou na štíru s ekologií. Zvláště, když u toho „čirou náhodou“ asistují televizní kamery... Ani vsadit na pár úřednických hrozeb s ohromujícími ciframi potenciálních pokut. Zlepšit bude zapotřebí rovněž informovanost lidí. Kdo z nás dokáže v cukuletu sestavit alespoň první pětici ekologicky a zdravotně nejnebezpečnějších látek kontaminujících naše vody, půdu a ovzduší? /uai/
