Dlouhá desetiletí nespadal pohled na elektroměry v domácnostech do kategorie „Na infarkt“. Ceny energií a tepla byly marginální součástí i v rozpočtech nejedné instituce či malého podniku. Posledních 10, 20 let je tomu jinak. Vzrostly o několik řádů. Aktuální bilance spotřeby proto začaly vykazovat sestupný trend. Takříkajíc za pochodu jsme se naučili s drahými energiemi šetřit. Citelně k tomu napomohl nástup nové generace výrobní a spotřební techniky. Přistoupili jsme k zateplování objektů. Implementujeme moderní software, jenž za nás (a nekompromisně) střeží aktuální i dlouhodobou spotřebu energií a tepla. Spouštíme energetické audity a komplexní řízení operací s energiemi a teplem. Brusel přesto není spokojen. Přichází s další direktivou: pokračovat v posilování energetické účinnosti průmyslu. Sklidil za to potlesk a (jak jinak?) i kritiku. Tentokráte se tamější úředníci do již dávno otevřených dveří halasně neprobíjejí. Byť podezření o nešetrnosti může skutečné spořivce iritovat. ČR se za uplynulé čtvrtstoletí zbavila řady energeticky náročných výrob. Citelně redukovala objemy spotřebovaných surovin, strojní a lidské práce a také energií. Při dramaticky stoupajících cenách za energetické vstupy a služby jsme si (na rozdíl od jiných zemí) už dostatečně uvědomili, že se předchozí rezervoár domácích energetických surovin krutě tenčí a z titulu bezpečnosti a spolehlivosti se nelze donekonečna spoléhat na jejich import z ciziny. Český průmysl přistoupil k racionalizaci své energetické náročnosti i pod tlakem otevření trhů a nutnosti uspět na nich v souboji s technicky a technologicky vyspělejší konkurencí. Milovníci statistik (ať již doma či v Bruselu), kteří poukazují na vysokou spotřebu energie na jednotku českého HDP, by měli objektivně analyzovat, jak se vyvíjí křivka energetické náročnosti tuzemské ekonomiky po roce 1990. Ocenit fakt, že vzrostla výkonnost a produkční objemy českého průmyslu, že se nepropadla životní úroveň českých rodin a že nebyl ohrožen chod terciární sféry. Na druhé straně, ne všechno se nám už v energetice podařilo a daří. Bruselský akcent na posilování účinnosti se nemusí leckterému domácímu manažerovi líbit. Nepochybně zazní i spekulace, nakolik „dramaticky“ to ve finále ohrozí naši úroveň výroby a spotřeby. Zda si tím sami nepodvážeme exportní schopnosti průmyslové báze, příp. zda neotřeseme dosavadní životní úrovní a zvyklostmi našich lidí. Sebekritický pohled na sebe sama je však žádoucí. My sami (s oporou v Aktualizovanou Státní energetickou koncepci) musíme seriózně odhalit svá slabá místa a adekvátně rozhodnout, jak postupovat v účinnosti a v racionalizaci do budoucna. Samozřejmě, co platí v českém průmyslu, nemusí mít pokaždé zrcadlový odraz v životě každé české rodiny. Příjmy lidí rostou. A ruku v ruce s nimi i technické vybavení domácností. Řada z nich s energiemi a teplem hospodaří rozumně. Zvláště nízkopříjmové. Najde se však i nemálo rodin, jež se nákupem a instalací úspornějších spotřebičů neobtěžují. Kde termíny účinnost, modernizace, renovace, izolace nemají konkrétní obsah. I tam třeba zacílit na posilování účinnosti a žádat rychlé efekty. Také ony se pozitivně promítnou do širšího globálního rámce ekonomiky a růstu HDP. /uai/
