Po přijetí ASEK a po prvním červnovém zasedání vlády nejeden příslušník české energetické obce zaplesal: kabinet naznačil, co bude s podílem jádra v českém národním energetickém mixu a čím nahradíme dožívající zdroje na fosilní paliva. Proces transformace české energetiky a teplárenství, který je nerozlučně spjat s jejich dekarbonizací, pokročil. Slibné rozhodnutí Sobotkovy vlády nelze přesto přeceňovat. Ano: dva nové bloky v JE Dukovany a v JE Temelín jsou velký vklad do budoucí energetické výrobní báze. Pokud se je podaří dostavět, první proud dodají po roce 2035. My ale potřebujeme pracovat, svítit, léčit nemocné, učit děti a také odpočívat s dostatkem cenově i ekologicky akceptovatelné energie už zítra, za rok, za 10 let… Kondicionál POKUD je na místě. Ve hře byla a zůstává řada podmiňujících faktorů: jaké reaktory potřebujeme? Kdo nám je dodá? Kdo postaví? Kdo a jak je bude spolehlivě zavážet palivem? Jak dlouho potrvá administrativní příprava obou projektů? A především kruciální otázka: kolik nové reaktory budou ve finále stát a jak je zaplatíme? I politikům je už jasné, že jak stávající jaderné (tak zejména fosilní) zdroje spějí k hranici své technické a provozní použitelnosti. Současná koalice začala (naštěstí!) přemýšlet a jednat v časovém horizontu delším, než je její 4leté volební období. Proč ale nezbytnou odvahu postrádají také byznysmeni s energií? Proč se vytrvale pokoušejí uvázat si stát na řetěz garancí za ceny energií v příštích dekádách? Je to jenom alibismus: Kdyby někdy-někdo-něco- někomu, pak mně nikdy-nikdo-nic!? V TT často píšeme o současném i o budoucím vývoji výroby a spotřeby energií v této zemi i ve světě. Prizmatem pokračujícího vědeckotechnického vývoje v oboru: jsou a budou velké reaktory III.+ generace to pravé a ořechové pro českou energetiku 40. a 50. let tohoto století? Nebude pro energetické (a tím i životní) jistoty pokolení našich dětí a vnuků lépe vázat se na perspektivnější IV. generaci? Uvažují politici rovněž o variantě instalace a exploatace několika tzv. minireaktorů? A jak se zhostíme efektů vodíkové energetiky? Dokážou prognostici v polovině roku 2015 (v podmínkách dotačně deformovaného evropského energetického trhu) přesněji odhadnout když ne objemy, tak alespoň trajektorii vývoje výroby a spotřeby energie za 5 či za 10 let? Pro varovné memento se netřeba vracet do dávné minulosti. Vzpomeňme na některé tuzemské (dosud ještě nezapomenuté) pseudoprognózy z půli minulé dekády. Podle nich se měla ČR v roce 2015 (nejpozději 2017) energeticky ocitnout na suchu a z velkého exportéra proměnit v závislého, draze platícího importéra energie… Bez spolehlivých a bezpečných dodávek energie se neobejdeme. V tom se shodneme patrně všichni. Jaderná energie obojí garantovat dokáže. Po posledních rozhodnutích vlády bezpochyby vzplanou nové diskuse. Měly by je však doprovázet i první činy. Pokud budeme (sice plamenně, ale nekonečně) debatovat, pouze zvažovat reálné potřeby a možnosti tuzemské energetiky a teplárenství, dříve (či později) ohrozíme i po desetiletí budované pozice českého energetického strojírenství a jeho subdodavatelů. A pro tsunami vizí a koncepcí všeho druhu nesmíme zanedbat ani přípravu mladých odborníků na školách s energetickým zaměřením. /kar/