Problém energetické náročnosti chlazení datacenter řeší všechny velké technologické firmy. S nápadem využití moře coby chladicího média přišli výzkumníci Microsoftu už před několika lety, kdy v této firmě vznikl „Projekt Natick“. Jeho základem je systém standardizovaných hermetických buněk uložených na dno moře. Měly by obsahovat v podstatě standardní servery, ovšem chlazené téměř výhradně pasivně díky okolní vodě.
Nápad umístit datová centra pod vodní hladinu má hned několik pozitiv. za prvé mohou být velmi blízko spotřebitelům, protože necelá polovina světové populace žije méně než 100 km od pobřeží některého z moří nebo oceánů. Samozřejmě, pro Čechy to není to nejlepší řešení, nicméně polovina světa, to už je zajímavý trh. Teplota vody je navíc od určité hloubky velmi podobná, ať jste kdekoliv na světě. Mluvíme samozřejmě o hloubkách řádově stovek metrů, ne těsně pod hladinou. Prakticky všechna voda pod 1 000 m (a tedy 90 % veškeré mořské vody) má teplotu mezi 0–3 °C. Dataservery mají být blíže hladině, ovšem i v tropických oceánech už nějakých 200 m pod povrchem má voda teplotu kolem 15 °C. Zjednodušené je i stavební řízení. Například v Evropě může být problematické (nebo prostě příliš drahé) sehnat vhodné místo na pevnině a vyřídit úřední proces před zahájením stavby. Microsoft navíc tvrdí, že různé požadavky a předpisy vedou k tomu, že v podstatě identický hardware pracuje na různých místech světa s různou mírou spolehlivosti. Podmořské serverovny by ovšem měly být úplně identické, a tak by se daly vyrábět levněji a mít také předvídatelnější provozní vlastnosti. Zjednodušené „stavební řízení“ by spolu s výhodami masové výroby mělo společnosti umožnit, aby dokázala dodat nutné výpočetní kapacity na dané místo během šesti měsíců – takový je alespoň plán. Podmořské prostředí se může zdát pro počítače dokonale nevhodné, ve skutečnosti by mělo být podle konstruktérů možné v ochranném obalu připravit elektronice snad lepší podmínky než na povrchu. Na místě nemusí být žádná obsluha, a tak nemusí atmosféra jednotlivých „buněk“ obsahovat kyslík – což znamená, že se minimalizují problémy s oxidací, tedy i s korozí. Stejně tak se dá z umělé atmosféry odstranit prakticky veškerý prach a vodní pára. Nápad už byl také prakticky vyzkoušen. Vývojáři z Microsoftu v roce 2015 potopili jednu pokusnou jednotku na 105 dní zhruba 10 m pod hladinu Pacifiku. V roce 2018 společnost potopila na mořské dno u Orknejí speciální kontejner. Ukrýval 864 serverů a podpůrné vybavení, hlavně napájení, datové síťové prvky a chlazení. Na povrch se znovu „podíval“ v září 2020. Ukázalo se, že toto prostředí serverům a dalším IT technologiím velmi vyhovuje. Zařízení uchovávané v inertní dusíkové atmosféře pracovalo s výrazně nižší poruchovostí, než bývá obvyklá u datacenter na souši.
Čína by měla být první
Nápad umístit servery pod vodu ovšem Microsoft patentovaný mít nemůže, a tak není vzhledem k množství potenciálních výhod divu, že po něm sáhli i další. V principu je tak zařízení vyvinuté v Číně podobné jako to od Microsoftu. Vzduchotěsná tlaková nádoba obsahuje stojany se servery, napájena je kompozitním kabelem z pobřeží, který ji zároveň připojí k internetu. Premiérový čínský podvodní dataserver byl vyzkoušen zřejmě úspěšně v přístavu Chaj-nan. Firma totiž v lednu 2022 podepsala zakázku na stavbu prvního komerčního komplexu těchto podmořských serverů na světě. První dataservery už se údajně začínají stavět v závodě společnosti COOEC. Umístěny by měly být v mělké části zátoky, v hloubce zhruba 20 m. Celý komplex centra se má skládat ze 100 kontejnerů, každý s hmotností zhruba 1 300 t. Celkem 45 kontejnerů má vzniknout v letech 2022—2023 a dalších 50 v letech 2024—2025. Podle výrobce není těžké výrobu rozšířit na větší série. /jj/
