Pitím se v časopise Nature pochlubil
tým firmy BrainGate. Tedy, nepil
celý tým, ale ochrnutá žena, která
po úrazu nedokáže hýbat končetinami.
Díky nové technologii dokázala
myšlenkou ovládnout robotiku paži
tak bravurně, že se s její pomocí dokázala
i napít.
Pokrok je možný díky dlouhé tradici
neurologických výzkumů. Už více než
půl století dokážeme přesně sledovat
jeho elektrickou aktivitu. Postupně se
čtení zpřesňovalo a vědci našli v mozku
místa, kde se utvářejí povely k pohybu
těla. Další roky trvalo je dekódovat
a „přeložit“ do jazyka strojů. K prvnímu
přenosu myšlenky od živočicha ke stroji
poprvé došlo v roce 2000. Tehdy elektrody
v mozku opice přečetly elektrické
signály v přesně daném místě mozkové
kůry, kde se formuje pohyb, a rozhýbaly
robotickou paži.
Stejný postup používá i technologie
uplatněná u lidských pacientů. Prvním
z nich byl Američan Matthew Nagle, který
dostal do hlavy systém od firmy BrainGate.
Naglovi elektrodu implantovali v roce
2004, ale sloužila mu hlavně v pohybu
ve virtuálním světě. Naučil se jím ovládat
kurzor na počítači, ne přímo fyzické předměty.
Podobnou práci prováděly i další
týmy a většina výsledků byla povzbudivá.
Například se ukázalo, že lidé si na implantát
rychle zvyknou (Naglovi to trvalo jen
několik minut). Vývoj tedy pokračoval.
Poslední plody pokroku v této oblasti
předvádí nyní znovu BrainGate v časopise
Nature. Jde o malý pokus jen se
dvěma účastníky s implantáty v mozku,
ale výsledky nejsou špatné.
Příjemně překvapil například fakt,
že jeden z pacientů v pokusu společnosti
BrainGate má elektrody v mozku
už více než 5 let a ty stále pracují. To
je skvělá zpráva. V minulosti vydržely
elektrody opicím také jenom několik
týdnů. Zavádí se přitom do mozku chirurgicky,
takže krátká životnost činila
technologii u lidí zcela nepoužitelnou.
Pokud elektrody vydrží nejméně několik
let, už by se o jejich využití dalo alespoň
začít uvažovat.
Mimochodem, elektrody v mozku
jsou zatím nezbytnou podmínkou. Čtení
signálů z mozku vyžaduje velikou přesnost.
Někdy záleží na aktivitě jednoho
jediného neuronu. To přes lebku (zatím)
nedokážeme.
I když jsou výsledky slibné, nečekejme
rychlý přechod do praxe. Zatím jde
pořád o laboratorní zařízení, a to velmi
drahé a komplikované. Konečným cílem
vědců je spíše rozhýbat pacientovy
vlastní končetiny. Systém by měl fungovat
tak, že elektronika v těle ochrnutého
přenese signál přes problémové
místo (třeba přerušenou míchu) k jeho
svalům. Konkrétní podoba systému zatím
není jasná.
Rozhodnutí je ekonomické, ale nejen
to. Rozhýbat samotné pacienty by
mohlo být levnější, ale také by to mohlo
zabránit některým zdravotním potíží
spjatých se sníženou pohyblivostí
a skutečně revolučně změnit jejich kvalitu
života.
Ovšem to neznamená, že by se technologie
přímého ovládání strojů mozkem
nemohla uchytit jinde. Zájem projevují
například vojáci. A to tím spíše, že stroj
lze „myšlenkou“ řídit i na dálku, takže
obsluha není v nebezpečí. Z technického
hlediska je to zanedbatelný rozdíl. /jj/
