O 2. světové válce se píše a v médiích vysílá bezpočet televizních pořadů, historických pojednání, příběhů a analýz. Málokdo si však uvědomuje, že v ní významnou roli sehrály i nové materiály, které ovlivňovaly jak vojenskou, tak i civilní průmyslovou výrobu. Za 2. světové války totiž došlo k redistribuci kovových materiálů z civilní do vojenské výroby, a tím vznikl nedostatek materiálů potřebných k zajištění výroby pro civilní obyvatelstvo. I vojenský sektor však začal hledat materiály s novými funkčními vlastnostmi, které by spolu s kovovými materiály umožnily inovaci vojenské výzbroje a výstroje. Začal tak masivní zájem o syntetické polymerní materiály – plasty a kaučuky. Válečné období znamenalo přelom v materiálovém vývoji, což vyvolalo změny v myšlení konstruktérů a technologů. I velcí průmyslníci začali k nové generaci materiálů měnit svůj postoj, začali tušit jejich mohutný nástup do světa moderní techniky, a tím i pro sebe nové obchodní příležitosti. Během války se tak pomalu připravovalo materiálové zázemí pro poválečný technický rozvoj. První syntetické plasty Fenolformaldehydová pryskyřice (obchodní název Bakelite), první zcela syntetický plast, byl pro technické účely využíván již během 1. světové války. Do průmyslové výroby za 2. světové války začala kromě Bakelitu vstupovat řada nových syntetických plastů, jejichž výroba započala již v meziválečném období. Byly to zejména polyamid 66 (PA66, Nylon), polymetylmetakrylát (PMMA, Plexiglas), polyvinylchlorid (PVC), polyvinylidenchlorid (PVDC, Saran), nízkohustotní polyetylen (PE, LD), polyuretan (PUR), polystyren (PS, Styrofoam), polyvinylbutyral (PVB), nenasycený polyester. Za každým z těchto plastů stojí z období války nějaký příběh. Připomeňme si jen několik z nich. Ve vojenské technice svými vlastnostmi největšího uplatnění doznal polyamid Nylon (padáky, lana, ochranné vesty, potahy přileb aj.). V civilním světě pak velký rozruch způsobily dámské punčochy vyrobené z nylonových vláken. Poprvé byly představeny na světové výstavě 1939–1940 v New Yorku, kde velmi dobře naplňovaly motto výstavy „svět zítřka“. První kontingent čtyř milionů kusů byl v roce 1940 v New Yorku rozprodán během několika málo hodin. Polyetylen za války proslavil E. S. Tupper, původem Němec, který vyvinul technologii výroby polyetylenových dóz na potraviny a ještě během války založil v USA společnost Tupper Plastic Company. Po válce polyetylenové dózy uchvátily domácnosti v celosvětovém měřítku. Během války dosáhl plného docenění svých vlastností Saran (Dow Chemical, USA). Svými vynikajícími bariérovými vlastnostmi se osvědčil nejen jako ochrana vojenské techniky proti koroznímu účinku mořské vody, ale také jako spolehlivá ochrana potravin. Vynález Otto Röhma nazvaný Plexiglas našel brzy technické uplatnění ve výrobě krytů leteckých radarů a kokpitů. Typickým příkladem byl bombardér B-17, přezdívaný „létající pevnost“. Za Plexiglas dostal Röhm zlatou medaili na světové výstavě v Paříži v roce 1937, hlavního aplikačního úspěchu svého vynálezu se však nedočkal, zemřel krátce po vypuknutí války 17. září 1939. Začátek nové éry Na počátku války pak přišel na svět polytetrafluoretylen (PTFE – Teflon). Poté, v roce 1942, byl pro účely projektu Manhattan (krycí název pro vývoj atomové bomby) vyvíjen jiný druh fluoropolymeru, polychlortrifluoretylen (PCTFE). Ve válečných letech začal realizovat svoje myšlenky Američan W. Brandt Goldsworthy, považovaný za průkopníka a vizionáře kompozitního průmyslu. Jako zaměstnanec společnosti Douglas Aircraft Co. se začal zabývat vyztužováním plastů skleněnými vlákny, zpočátku fenolických, později polyesterových, a vynalezl technologii pultruze. Když se zjistilo, že je polyesterový skelný laminát, nazývaný Fiberglas, transparentní pro rádiové vlny, začal být v řadě zemí (SSSR, USA, Velká Británie, Německo) používán na konstrukci krytů leteckých radarů, tzv. radomů. Potřeby válečné letecké techniky tím urychlily přenos výsledků výzkumu skelných laminátů z laboratorních podmínek do praxe. Představovalo to začátek nové materiálové filozofie. Na počátku války začal být nedostatkovým kaučuk, strategická surovina na výrobu pneumatik, pryžových obručí na kola tanků a jiných pásových vozidel, na pogumování nádob a kovových součástí vojenské techniky, výrobu plynových masek, nafukovacích člunů, mnoha součástí vojenských lodí aj. V USA byl proto na roky 1939 až 1945 vyhlášen program výzkumu a vývoje syntetického kaučuku (United States Synthetic Rubber Program 1939–1945). Kritická situace nastala po invazi Japonců do Malajsie a Singapuru na přelomu let 1941 a 1942. Spojenci tak přišli o důležitý zdroj přírodního kaučuku. Prezident Roosevelt na vzniklou situaci bezprostředně reagoval svým naléhavým požadavkem na urychlení realizace výsledků vývoje syntetického kaučuku. Výroba kaučuku s označením GR-S (Government Rubber-Styrene) byla zahájena v roce 1942 v Akronu (Ohio) firmou Firestone. Válečný program vývoje syntetického kaučuku byl následně prohlášen Americkou chemickou společností jako „historická pamětihodnost“ v oblasti chemie. Naproti tomu Německo i Sovětský svaz již od počátku války disponovaly výrobními kapacitami syntetického kaučuku (Buna S a SK-1). Intenzivní výzkum Syntetické plasty se staly v průběhu války předmětem intenzivního zájmu výzkumu i odborné veřejnosti. V roce 1940 Hermann Staudinger, objevitel strukturní podstaty polymerů, založil v německém Freiburgu první evropské výzkumné centrum makromolekulární chemie. Ještě před válkou, v roce 1937, byla v USA založena společnost plastikářského průmyslu SPI (Society of Plastics Industry), která byla schopna již během války podávat o plastech technické informace. Plasty neunikly ani pozornosti obchodních kruhů. Na začátku prosince 1941 došlo v Detroitu k setkání amerických obchodníků s cílem vzájemně se podělit o stávající poznatky o plastech a jejich zpracovatelských technologiích. V roce 1942 založili Society of Plastics Sales Engineers, kterou po roce přejmenovali na Society of Plastics Engineers (SPE). Cílem bylo především šířit technické informace podporující plastikářský průmysl, vývoj norem a výuku pro výrobce vojenské techniky. Nedostatkem materiálů vhodných pro konstrukci letadel se začala zabývat americká společnost Society of Aircraft Material and Process Engineers, založená v roce 1944. Od roku 1973 tato společnost působí pod názvem „Society for the Advancement of Materials and Process Engineering“ (SAMPE) na globální úrovni. Možnosti civilního využití Na konci války mnoho průmyslových společností přišlo o svoje obchodní partnerství s vojenskou výrobou. Zájem o plasty se rychle přenesl do civilního života a tím se otevřel široký prostor pro jejich další rozvoj. Plastikářský průmysl vyvinutý a prověřený válečnou praxí tomu napomáhal. Společnosti SPI i SPE tento stav logicky předvídaly a soustředily proto svoje aktivity na transfer plastikářské výroby do civilního sektoru. Vznikla obrovská poptávka po spotřebním zboží, kterého byl za války nedostatek. Výrobní kapacity plastů zavedené během války mohly být využity jen k částečnému uspokojení požadavků. Byl proto iniciován tlak na další rozvoj plastikářského průmyslu. Společnost SPI došla k závěru, že bude užitečné seznámit s plasty širokou veřejnost a ukázat prospěšnost těchto materiálů v mírových podmínkách. V průběhu války bylo nashromážděno množství plastových výrobků, což umožňovalo, že již rok po konci války (v dubnu 1946) mohla SPI uspořádat v Grand Central Palace v New Yorku první plastikářskou výstavu National Plastics Exposition (NPE). Na tehdejší poměry byl zájem veřejnosti nebývalý, výstavou prošlo 87 000 návštěvníků. Pro srovnání: tento počet byl překročen až v roce 2000 na výstavě NPE v Chicagu. Dějiny největšího plastikářského veletrhu K-Messe pořádaného v Německu se datují až od roku 1952. Genderový pohled Během války se začala objevovat i poučná a popularizující literatura o plastech. V roce 1941 to byla například kniha se stručným názvem „Plastics“, vydaná známým nakladatelstvím Pelican Books (autoři V. E. Yarsley a E. G. Couzens). Se stejným názvem byl v roce 1944 natočen americkou společností Young America Films krátký naučný film ukazující výsledky vývoje plastů v době války a naznačující význam plastů pro nastupující generaci techniků. Rozvoj plastů za 2. světové války započal výrazně měnit i myšlení návrhářů. Dokládá to například přednáška Johna Gloaga „The Influence of Plastics on Design“, kterou v červenci 1943 přednesl v Královské společnosti umění v Londýně a publikoval ji v časopise téže společnosti. Popsal v ní představu o nově vznikající konzumní společnosti využívající plasty. Ve válečných letech bylo možné zaznamenat, že se v názorech společnosti na užitné vlastnosti plastových výrobků začaly rovněž projevovat estetické, pocitové i psychologické aspekty. Projevovalo se dokonce, že materiálový přelom, zejména v domácnostech, polarizoval společnost svými názory na ženskou a mužskou část. Zatímco ženy od plastových výrobků očekávaly hladké, teplé povrchy bez ostrých hran, se snadnou hygienickou údržbou a příjemným estetickým vzhledem, muži se naproti tomu zajímali spíše o mechanickou odolnost, životnost a bezpečnost. S rostoucí expanzí plastů v poválečných letech, větší informovaností a jejich celkovou kvalitativní úrovní se „genderový“ pohled na plastové výrobky začal stírat. Nezbytnost moderní doby Zkušenosti s aplikacemi polymerních materiálů během 2. světové války iniciovaly jejich rychlý rozvoj v poválečném období. Lidé si začali uvědomovat užitnou hodnotu polymerních materiálů a zvykat si na to, že moderní výroba se bez nich neobejde. Vývoj od konce války po dnešek tuto předzvěst potvrdil, jak dokládá současné materiálové řešení výrobků všeho druhu, od letadel, automobilů a lodí až po spotřební zboží. Prof. Ing. Josef Steidl, CSc., FEng.
