Planeta Země jako živý organismus

V roce 2001 se na konferenci v Amsterodamu 1500 vědců přihlásilo k výzkumu Země jako systému fyzikálních, chemických a biologických součástí. Autorem myšlenky byl vědec renesačního formátu James Lovelock, chemik, fyzik, doktor medicíny a ekolog. Je autorem hypotézy, že planeta Země je obrovský organismus složený z komponent, které na sebe symbioticky působí. Mezi vědci zpočátku nenacházel pochopení, ale když byla křehká rovnováha člověkem narušena, stala se jeho hypotéza východiskem nové éry zkoumání klimatu. V té době měl James Lovelock za sebou již pestrou kariéru. Během 2. světové války vyvinul nové formy ochrany proti ohni a detektor tepelného záření. Mezi mnoha patentovanými vynálezy z jeho laboratoře vyniká lapač elektronů (ECD), vynalezený v roce 1957. Odhalil nepatrné stopy chemikálií v atmosféře a přispěl k objevu přítomnosti chlorofluorovaných uhlovodíků v ozónové vrstvě. Od roku 1960 spolupracoval J. L. s NASA na průzkumu možnosti života na Marsu. Vyvinul k tomu účelu metody a techniku, které patří v současnosti k základnímu vybavení astronomů. Po odchodu z NASA v roce 1965 pokračoval jako vědec na volné noze ve zkoumání vztahů mezi biologickými, chemickými a fyzikálními komponentami planety Země. V roce 1979 vydal své základní dílo vysvětlující teorii GAIA založenou na analogii planety Země s živým organismem. Naše tělo si udržuje víceméně konstantní teplotu tak, že jednotlivé orgány vzájemně spolupracují a systém se udržuje dík této spolupráci v dynamické funkční rovnováze (homeostázi). Obdobně i naše planeta je živý samoregulační systém obsahující mechanismus kladných a záporných zpětných vazeb, zahrnujících jak životné, tak neživotné komponenty planety. V 19. století byl povrch Země chápán jako relativně chladné prostředí, kterému se snaží život přizpůsobit. Teprve ve 20. století vědci postupně začínali poznávat role jejího organismu a interakce mezi atmosférou, oceány a souší. Životní prostředí není netečná struktura, ale spíše pozůstatek předchozího vývoje. Teorie GAIA si získala zájem ekologických hnutí, ale nadšení vyhaslo, když „zelení“ začali bojovat proti jaderné energii. Vědecké společenství posuzovalo teorii skepticky. Přispěl k tomu i sám název GAIA. To byla v řecké mytologii bohyně Země. Klimatology sice GAIA zajímala, ale ostatní obory, zejména biologové, ji vytýkali zpochybňování Darwinova učení. Pro biology je nepřijatelná představa, že by mezi živými organismy, které mezi sebou neustále soutěží, mohl vzniknout nějaký typ spolupráce. Na to odpověděl Lovelock vytvořením počítačového modelu DAISYWORLD, ilustrujícího mechanismy zpětné vazby na Zemi. Použil k tomu fungování biotopu tvořeného záhonem bílých a tmavých sedmikrásek, které si samy regulují teplotu. Během první fáze simulace, ráno, je teplota půdy nízká a tmavé sedmikrásky rostou rychleji, protože lépe absorbují sluneční energii. To ohřívá půdu, což vyvolá růst bílých sedmikrásek. Na konci dne oba typy sedmikrásek jsou stejně silné a soutěží spolu o udržení optimální teploty pro celý záhon. Je to příklad mechanismu kladné a záporné zpětné vazby, což je princip teorie GAIA. Od konce roku 1979 Lovelock pilně publikoval knihy a články o své teorii. Stal se respektovaným účastníkem konferencí o klimatických změnách a „předskokanem“ vědců usilujících o porozumění procesům reakcí životního prostředí na skleníkové plyny. To, co bylo koncem 70. let považováno za bláznivou teorii si získalo respekt. Výzkum objevuje význam oceánů a života v mořích pro regulaci klimatu a také význam cyklu síry pro všechny formy života a pro vznik oblaků. Už nikdo nepochybuje o existenci mechanismu stabilizačních zpětných vazeb podmíněných fyzikálními, chemickými a biologickými jevy. Je však nutno zjistit, jak hluboko člověk, nevypočitatelná součást přírody, zasáhl do tohoto mechanismu tíhnoucímu k rovnováze. James Lovelock od začátku zdůrazňuje škodlivé působení emisí CO2 na rovnováhu planety. Proto také podporoval rozvoj jaderné energetiky. Podle jeho názoru je rozvoj obnovitelných energií užitečný, ale nemůže pokrýt potřeby. Popis postupného globálního oteplování obsažený v poslední zprávě IPCC považuje za hrubě podceňující sílu a nebezpečí klimatických změn. Své názory a předběžnou verzi modelu předpovídání klimatu, sestaveného podle teorie GAIA, shrnul do knihy vydané v roce 2009.