Americká společnost 23andMe získala po 5 letech ve Spojených státech patent, který teoreticky může otevírat cestu k výběru „dětí na míru“. Firma si patentovala „kalkulačku“, podle které lze zjistit, jak je pravděpodobné, aby jejich dítě mělo modré, hnědé či zelené oči, silné svaly nebo jakýkoliv jiný rys, který dokážeme přesně předpověď na základě genetické informace (ono jich zase tolik není). Média se okamžitě zaplnila poněkud výhružnými vizemi, třeba vzniku nové třídy „nadlidí“ či selekce dětí na základě jejich možných vlastností. Patent ale není tak přelomový, jak by se mohlo zdát. Za prvé k vytvoření „dítěte na míru“ je použitelný jen v případě, kdy pár podstupuje umělé oplodnění. Tehdy se totiž může stát, že si bude vybírat z několika dárců, ať už spermatu nebo vajíčka. Pak by si mohla dvojice podle kalkulačky vybrat dárce, který by jim poskytl nejvyšší šanci na potomka s vybranými rysy. Umělé oplodnění je ovšem jen výjimečnou metodou početí. Týká se jen zlomku z celkového počtu párů a obvykle je až metodou poslední záchrany. Podnikat ho kvůli vytvoření dítěte s požadovaným poměrem svalových vláken je dosti krkolomné. Navíc celou řadu vlastností genetici dnes předpovědět nedovedou. Týká se to například inteligence, tedy asi té nejdůležitější vlastnosti, ve kterou rodiče u svých potomků doufají. Jistě, už nyní seznam obsahuje zajímavé položky (náchylnost k srdečním onemocněním) a bude se určitě rozšiřovat, významné mezery v něm budou i nadále. Dnes páry podobnou kalkulačku u firmy 23andMe používají k tomu, aby se například dozvěděly, zda u jejich dítěte nehrozí výskyt genetické varianty, která jim neumožní zpracovávat mléko nebo jakou by mohlo mít barvu očí (to je poněkud překvapivě rys tak složitě kódovaný, že jednoduše spočítat nejde). Navíc možnosti genetického „ladění“ lidí jsou také do značné míry smluvně ošetřeny. V USA sice patent prošel, v Evropě ale nemá naději na úspěch. V evropské Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, která zakazuje například klonování, se mluví i o tom, že děti mají právo na „otevřenou budoucnost“, připomněl v Respektu biolog Marek Vácha. Podle smlouvy je „v zájmu všech lidí, aby byl zachován v podstatě náhodný charakter složení jejich vlastních genů“. Samozřejmě to neznamená, že by „bioetici“ a zákonodárci neměli podobným možnostem věnovat do budoucna pozornost a hlídat je. Rizika jsou reálná. Hlavně v případě, že by někdo uvažoval o zásahu i v případě zásahu do genetické informace. Na rozdíl od potravin, kde se DNA při trávení rozloží a do těla nepřechází, jde v případě úprav člověka o reálné nebezpečí zanesení skutečně nebezpečných změn, které se mohou projevit až po mnoha letech či několika generacích. Ale patent 23andMe není nic přelomového, i když se to tak z médií mohlo zdát.
