Patent na konstrukci revolučního dopravního prostředku,
pohybujícího se na vzduchovém polštáři, který právě před 50
lety byl udělen anglickému vynálezci Christopheru Cockerellovi,
vyvolal euforii. Když pak první vznášedlo přeplulo La Manche,
psalo se o automobilech bez kol i expresech klouzajících na
tenké vzdušné vrstvičce rychlostí letadel. Proč z těchto
snů zůstalo jen několik trajektů a pár tisíc sportovních či
záchranných obojživelníků?
ZKROCENÍ VZDUCHOVÉHO POLŠTÁŘE
Británie je na sira Cockerella (1910-
1999) patřičně hrdá nejen kvůli převratnému
vynálezu, ale i proto, že přinesl
atraktivní výrobní program společnostem
British Hovercraft Saunders-Roe
nebo Vickers. Královna Alžběta II. ho
povýšila do šlechtického stavu a zvláštní
mosazný čajník, na kterém téměř deset
let zkoušel vlastnosti vzduchového polštáře,
je čestným exponátem Námořního
muzea v Londýně.
Méně je známo, že uznávaný "otec
vznášedel" měl mnoho předchůdců.
Zmenšit odpor plavidel vzdušným
polštářem se totiž pokoušel roku 1882
vynálezce parní turbíny G. Laval, o třicet
let později K. E. Ciolkovskij podložil
aerodynamickými výpočty svou
práci Odpor vzduchu a rychlovlak,
o vývoj na vzduchu klouzajících člunů
se pokoušely školy A.N.Tupoleva
a B. N. Jurjeva. Praktické výsledky
však vázly na neúměrné ztrátě vzduchu
z vytvářeného polštáře. A teprve
Cockerell je dokázal snížit pomocí
pryžových manžet pod trupem plavidla
či jiného bezkolového dopravního
prostředku. U nejmenších osobních
vznášedel jsou sektory manžet ovladatelné
a reaktivní síla vypouštěného
vzduchu je využita k dopřednému
pohybu, nebo k libovolnému směru
"jízdy" vznášedla.
OSLNĚNÍ PRVNÍMI "HOVERCRAFTY"
Prvá Cockerelova vznášedla, označovaná
dodnes jako "hovercrafty"
vyjížděla z loděnice Saunders-Roe
na ostrově Wight, jinak divizi letecké
společnosti Westland Aircraft. Ověřovací
prototyp SROV.N-1 byl po celé
týdny předváděn na Temži v Londýně.
Při hmotnosti 27 t, poháněn vrtulí leteckou
turbínou o výkonu 750 kW, mohl vzít
do společné kabiny až 58 cestujících. Dne
25. července 1959 rychlostí až 120 km/h
překonal SR.N-1 vlny lamanšského průlivu
mezi Doverem a Calais. Westland
rozběhl jejich sériovou výrobu v Anglii
i v Kanadě. Většinou byly nasazovány
jako převozní rychlé čluny v zátokách ve
Skotsku, Itálii a Kanadě. Menší sedmitunové
typy SR.N-5 pro 18 cestujících
získaly oblibu jako pobřežní hlídkové
nebo záchranné rychlé čluny. Jejich
vysokou průchodnost i v močálech
a na sněhu začali využívat geologové
i lékařské služby v řídce obydlených
nehostinných oblastech severských
krajin. Rychlost až 110 km/h však
byla vykoupena spotřebou 330 l leteckého
petroleje na sto kilometrů.
BEZPEČNOST VZNÁŠEDEL
A PRVNÍ NEHODY
Šest velikostních typů první generace
hovercraftů (SR.N-1 až SR.N-6)
využívají tzv. aktivní vzduchový polštář.
Duralová skříň plavidla je na okrajích
opatřena zdvojenými, na menší komory
je dělícími neoprénovými manžetami. Po
spuštění turboventilátorů se přetlakem
pouhých 0,05 Mpa manžety vzduchem
vyztuží, skříň se zdvihne o 1 až 2 m, a po
spuštění turbovrtulových agregátů na
zádi či nad palubou se dá do klouzavého
pohybu. Směr plavby se řídí leteckými
kormidly ofukovanými vrtulovým proudem,
rychlost pak výkonem řvoucích turbín.
Skříňová konstrukce trupu znemožňuje
potopení plavidla. Až na několik
požárů jsou známy jen dvě větší nehody
hovercraftů. První, ironií osudu, postihla
premiéru s britskou královnou na palubě.
Při demonstrační plavbě u ostrova Wight
došlo palivo a splasklé plavidlo zůstalo
trčet na hladině. Královnu musel vzít na
palubu doprovodný vojenský člun. Druhá
nehoda už na pravidelné trajektové
službě na kanálu La Manche stála několik
lidských životů. Nečekaně vysoká
vlna nárazem na bok vznášedlo SR.N-6
převrhla a 4 z 26 cestujících utonuli.
OBŘÍ VZNÁŠEDLA JSOU
EKONOMIČTĚJŠÍ A BEZPEČNĚJŠÍ
Protože se ukázalo že bezpečnost
i ekonomie vznášedel rostou s jejich
rozměry, pustili se Britové roku 1967 do
výroby obřích stodevadesátitunových
vznášedel třídy Mountbatten SR.N-4
zprvu pro 250 osob a 30 automobilů,
najíždějících sklopenými záďovými
dveřmi, tvořícími můstek. Po spuštění
ventilátorů se hovercraft zdvihne o víc
jak 2 m, a po spuštění čtyř natáčivých
turbovrtulových jednotek s výkonem 4
x 2500 kW se dá do plavného pohybu
směrem k hladině, na které se zahalí
do mračna par a zvířených kapek vody
a podle stavu vlnobití zvýší svou rychlost
na 90 až 120 km/h. Cestu z Calais
do Doveru zvládl nejrychleji hovercraft
Princess Anne v září 1995 za pouhých
22 minut. Zlatý věk velkých vznášedel,
kdy např. roku 1981 jen společnost
Hoverspeed na linkách přes La Manche
přepravila vznášedly 125 mil. cestujících
a 2,1 mil. automobilů rychle skončil
když došlo ke zdražení ropných paliv,
trajektové společnosti nasadily novou
rychlou generaci velkokapacitních trajektů,
nabízejících přepravu s polovičním
tarifem. Zájem o plavbu sice o půl
hodiny rychlejším hovercraftem, ovšem
jednou tak drahou, při které navíc turisté
pro oblaka vodní páry z oken nic nevidí,
rychle vymizel.
SOUPEŘENÍ HOVERCRAFTŮ
S FRANCOUZSKÝMI NAVIPLANY
Francie se nehodlala smířit s britským
monopolem na vznášedlovou trajektovou
přepravu, zejména když měla
svého znamenitého konstruktéra vznášedlových
vlaků - aerotrainů - inženýra
Jeana Bertina. Ten r. 1968 zkonstruoval
vznášedlo Naviplane N-300 pro stovku
cestujících a osm automobilů, používané
ke spojení Francie s Korsikou, a začátkem
sedmdesátých let chtěl Angličany
překonat obřím vznášedlem Naviplane
N-500 pro 500 cestujících bez automobilů,
vysokým jako třípatrový dům.
První "Jumbo" mezi vznášedly však při
zkouškách roku 1976 shořelo a dvěstěšedesátitunový
obr s prstencovými
manžetami zahájil pravidelné plavby na
lince Boulogne-Dover a Calais-Ramsgate
až roku 1978. Těsně před jeho premiérou
však British Hovercraft nechal
v Southamptonu vznášedlo SR.N4
rozříznout a vložením šestnáctimetrové
sekce ho prodloužil na 56 m. Kapacitou
418 cestujících a 60 automobilů, zůstává
Hovercraft SR.N-4/MkIII dodnes
uváděn v Guinessově knize rekordů
jako největší vznášedlo světa.
Naviplan-500 má tři turbovrtulové
jednotky Lycoming se stavitelnými
vrtulemi o průměru 6,3 m upevněny na
zádi v nástavci ve tvaru leteckého křídla.
Dvě spalovací turbíny pohánějí ventilátory,
vhánějící vzduchu do desítek
pryžovými válci ohraničených vzduchových
polštářů. Celkový výkon turbín
dosahuje 11.800 kW. Je však o 20 km/h
pomalejší než britské hovercrafty.
SPORTOVNÍ A ZÁCHRANÁŘSKÁ
VZNÁŠEDLA
Malá a pohledná vznášedla pro 2 až 20
cestujících s běžnými automobilovými
motory a vrtulemi v ochranném prstenci
na zádi dnes v počtu odhadovaném na
5000 slouží jako rychlé výletní, policejní
a záchranářské čluny, několik sportovních
klubů je rádo předvádí na závodech, řada
výrobců nabízí komponenty stavebnic pro
jejich svépomocnou výrobu.
VOJENSKÉ OBOJŽIVELNÉ
TRANSPORTÉRY
US.Navy a Britské královské
námořnictvo má flotilu přepadových
a transportních (nákladních) vznášedel.
Výsadková vznášedla LCAC
(Landing Craft Air Cushion) jsou
schopná přepravovat až 60 t náklady
do těžce přístupných oblastí s močály,
sněhem, a ledem. Naprostou prioritu
si vojenská vznášedla vysloužila v roli
minolovek. Jsou nezranitelná torpédy
a protože nemají žádnou část ponořenu
pod hladinu, mohou odhalovat
a zneškodňovat akustické či magnetické
miny.
NEJASNÁ BUDOUCNOST
Projekty velkých vznášedel, v podobě
"plovoucích měst" nebo gigantických
nákladních plavidel schopných rychlostí
až 200 km/h konkurovat zaoceánským
lodím, se sice občas objevují, ale vzhledem
k celosvětovému trendu zdražování
leteckého paliva pro turbíny, ztrácejí
jakékoliv naděje na realizaci.
ING. JAN TŮMA
FOTOARCHIV AUTORA
