Otevřená inovace (1)

Bylo by nošením dříví do lesa mluvit o tom, že inovace je zdrojem obnovování schopnosti konkurovat. Ještě tak bychom si věděli rady s „inkrementální inovací“, tedy řečeno starou hantýrkou, zlepšovatelským hnutím, to nám koneckonců ukládá náš zavedený systém řízení jakosti dle ISO 9000, jenže tou se jen tak udržíme nad vodou. To, co skutečně hýbe s postavením firem na trhu, jsou tak zvané inovace radikální, které mohou přerůst v inovace ničivé (disruptivní). Takovou ničivou inovací byl například vývoj a využití mikropočítačů, schopných levně nahradit odborníky s mnohaletou zkušeností, či rozvoj Internetu, který např. zpochybnil smysluplnost základní činnosti pošty, nebo záměna „mokrého“ fotografického procesu procesem digitálním. Ničivé inovace likvidují některá průmyslová odvětví, vytvářejí nová, a výrazně mění způsob života společnosti. Jak bychom vlastně měli uvažovat o této kategorii inovací? Radikální inovace obvykle vycházejí z výsledků vědeckého výzkumu. Uvádí se, že v rozvinutých zemích je polovina růstu HDP vytvářena inovacemi vycházejícími z vědeckých poznatků. Jejich zdrojem je základní výzkum. Jenže pracovat s nimi je hodně riziková záležitost. Ne všechno se vydaří. Hrozí nebezpečí, že na ni vynaložíme spousty peněz a spláčeme nad výdělkem. Statistiky ukazují, že z 3000 nápadů podložených novými poznatky vede pouze jeden ke komerčnímu úspěchu. Cesta od nápadu k trhu je trnitá. O ní ale až později. Klíčová otázka: budeme základní výzkum provádět a financovat sami ve firmě, nebo se spolehneme na to, co vytvoří Akademie věd a university? I význačné výzkumné instituce je možno nasměrovat zadáním oblastí, které se jeví jako důležité pro trh; dnes například využití genetického inženýrství v tvorbě léčiv, rozvoj biotechnologií pro výrobu potravin a jiných průmyslových komodit, informační technologie v telekomunikacích apod. Francie si vytvořila bezkonkurenční pozici v solárních článcích cílenými investicemi do základního výzkumu v tomto odvětví. Dnes se o něco podobného pokouší Evropská unie svými rámcovými programy výzkumu, jimiž soustředí prostředky do vybraných oblastí. Ještě před 50 lety to bylo jasné. Špičková věda, včetně základního výzkumu, se rozvíjela ve firemních laboratořích, a výsledky se držely pod pokličkou. Nastoupit jako výzkumník u takové firmy bylo celoživotní terno pro mladé, bystré doktorandy. Tu a tam byl přizván významný odborník z praxe k tomu, aby o své práci přednášel na universitě, a často za to získal profesůru, známe u nás jména jako Křižík, List, Stodola, Kalauner a další. Ne všude to platilo: i v USA pokládali mnozí renomovaní akademici Edisona za příštipkáře. Co vydělává peníze, to není ta pravá věda. Od té doby se mnohé změnilo. Především narostl počet studentů a pak i absolventů vysokých škol. Zapeklitou záležitostí byl i vlastní firemní výzkum: ne vždy firma uměla dosažené výsledky využít. Původně takové výsledky firma prostě „odložila na polici“ a čekala na ten správný čas, kdy po nich sáhne. To se ale nelíbilo výzkumníkům, a mnozí byli ochotní odejít do nejistoty, aby své nápady mohli realizovat. A protože nové poznatky rychle zastarávají, firma tyto odchody umožnila, obvykle za velkorysé podmínky 15% podílu na firmě, která s poznatky měla pracovat; takové firmy se obvykle označují jako „spin-off“. Přesvědčivé důkazy o změně situace přinesla analýza výzkumného střediska firmy Xerox v Palo Alto: to bylo štědře financováno po 30 let, aby posléze bylo zrušeno. Zveřejněné grafy ukazují, že součet hodnoty 10 nejúspěšnějších firem spin off od určitého okamžiku převýšil hodnotu samotné firmy Xerox. Důvodem neschopnosti komercializovat ty nejzajímavější výsledky byla určitá rigidita uvažování, příliš zaběhlé způsoby podnikání (tzv. podnikatelské modely), slepota vůči novým příležitostem, zejména novým trhům. Situaci urychlil rozvoj rizikového kapitálu jako nástroje financování tohoto typu firem. Ve skutečnosti je u nás užívaný pojem „rizikový“ hodně zavádějící. Tyto fondy se riziku vyhýbají jak mohou. Od bankovního financování úvěry se jejich činnost liší tím, že vklady představují podíl na firmě. Když firma roste, rostou i výnosy z těchto vkladů na úroveň, která by se u úvěrů označovala jako lichva. Příklad z poslední doby: dva estonští informatici navrhli způsob hlasové komunikace po internetu a založili firmu Skype, která provedla počáteční experimenty a ověřila funkčnost myšlenky. Na dotažení získala pár milionů dolarů od investorů, které stačily na rok a půl činnosti, během kterých se programové prostředky dopracovaly do finálního stavu a provedla reklamní kampaň. Pak byla firma prodána a investorům se jejich vklad vrátil zhodnocený 360krát. Nepíše se ale už o tom, že autoři nápadu nejprve obešli neúspěšně 20 fondů rizikového kapitálu, kteří v nápadu podnikatelskou příležitost nerozpoznali. Dnešní „krajina poznatků“ (knowledge landscape) prostě vypadá jinak. Nápadů je nadbytek. Odborníků je nadbytek. Peněz je nadbytek. Firmy Cisco a Lucent, obě podnikající v telekomunikacích, se po léta drží v konkurenci na srovnatelné úrovni, přitom jedna z nich rozvíjí vlastní výzkum, druhá spíše sleduje, kde se objeví zajímavé výsledky a které začínající firmy překonají ono nejrizikovější období existence. Přemýšlí pak, zda by se vyvíjená technologie hodila do jejich portfolia a jaké podnikatelské příležitosti jim takto obohacené portfolio otevírá. Zdá se, že mnohem úspěšněji si vedou firmy, které dovedou sledovat i zdroje nápadů mimo své vlastní hranice, a naopak jsou ochotny uvolnit své poznatky pro využití třeba i konkurenci. Novému paradigmatu se v literatuře říká „otevřená inovace“. Příště si k tomuto tématu řekneme více. Ing. Petr Holec, CSc., VUT Brno