Výzkumníci americké Rice University vyvinuli antény pro elektroniku, které se skládají z filmů tvořených uhlíkovými nanotrubičkami. Podle nich jsou stejně výkonné pro bezdrátové aplikace jako jejich měděné protějšky. Zároveň jsou pevnější, ohebné a snadno zabudovatelné do elektronických zařízení. Amram Bengio a jeho kolegové vytvořili antény z vodivých nekovových filmů, které jsou tenčí než podobné měděné antény. Mohou tím pádem lépe pracovat s vyššími frekvencemi. V cílových frekvencích vysílání na 5, 10 a 14 GHz antény z uhlíkových nanotrubiček snadno drží krok s jejich kovovými obdobami. Podle svých tvůrců by se ale také uplatnily na frekvencích, které nepoužívají dnešní Wi-Fi a Bluetooth zařízení, ale které bude využívat budoucí 5G generace antén pro bezdrátové vysílání. Badatelé vytvořili nové antény tak, že nejprve rozpustili většinou jednovrstvé uhlíkové nanotrubičky o délce do 8 mikronů v kyselém roztoku. Když pak nanostrubičky rozptýlili po povrchu, tak se samovolně uspořádaly působením smykové síly. Takový postup, který je, na rozdíl od široce rozšířeného zpracování v plynné fázi, založen na zpracování v kapalné fázi, je snadněji využitelný pro výrobu antén z uhlíkových nanotrubiček ve velkém. Tímto postupem vytvořili filmy o tloušťce mezi 1 a 7 mikrony. Uhlíkové nanotrubičky v těchto filmech drží pohromadě silně přitažlivé van der Waalsovy síly. Díky tomu mají tyto filmy daleko lepší mechanické vlastnosti nežli obdobné filmy pro antény z mědi. Tvůrci antén z uhlíkových nanotrubiček jsou přesvědčeni, že se uplatní nejen v 5G sítích, ale také v leteckých technologiích, především pokud jde o bezpilotní drony, u nichž velmi záleží na každém gramu konstrukce. Stejně tak by se tyto antény mohly objevit v bezdrátových telemetrických portálech na infrastruktuře, jako například při těžbě ropy a zemního plynu anebo v mnoha rozmanitých aplikacích budoucího internetu věcí.
