Odjíždím a přeju opravdu šťastný nový rok 2012

V roce 1992 mi byl svěřen Technický týdeník. Měl jsem obavy, ale byla to šťastná doba velkých nadějí a kolem mne byli nadšení, mladí kolegové, jimž vděčím za vše. Mojí specializací, s níž jsem v roce 1986 v redakci začínal, byla energetika a čisté technologie výroby elektřiny a tepla z uhlí. Byl jsem zahrnut informacemi z pojednou otevřeného trhu o tom nejlepším, co se nabízelo. Rozvíjely se technologie fl uidního spalování, společnosti nabízely plynové turbíny, jejichž výkony rostly až k 250 MWe. Rozvíjela se kogenerace. Ale z ničehož nic náhle osiřelé Česko zažívalo jednu ránu za druhou. Ze seznamu podniků mizel jeden za druhým. Energetika po krátkém vzepětí výstavby odsiřovacích technologií na uhelných elektrárnách upadla do víru privatizačního a liberalizačního zápasu, ale především zde byla dostavba JE Temelín. Ta spolykala veškerou energii a peníze. Přesto nelze zapomenout na tehdejšího ředitele ČEZ Petra Karase, jehož rodina ve třech generacích odborníků vedla energetiku k tomu, aby byly nízké ceny pro průmysl zachovány co nejdéle. Byl to mimochodem jediný člověk, který se staral o propagaci stavby JE Temelín v zahraničním tisku! Tehdy jsme ještě žili v bláhové naději, že české podniky energetického strojírenství budou na trhu rovny velikánům. TT dělal pro zahraniční odborný tisk speciální přílohy Czech Republic Energy, aby našim podnikům pomohl. Byl to mylný předpoklad, jak dnes víme. Škoda. RYCHLOVLAKEM DO ČERNE OSTRAVY A jak se změnilo společenské klima! V roce 1992 byli mí američtí kolegové novináři v šoku z představy, že by jim společnost Westinghouse platila jen lístky na koncert Pittsburské filharmonie, jak se dělo u českých politiků, jež hojně navštěvovali toto město se zdůvodněním získat informace k tomu, aby Ostrava prodělala stejnou obrodu z černého města na bílé a křišťálové, jak se stalo v průběhu jediného desítiletí v Pittsburghu, kde tehdy ještě válel za Penguins v jedné lajně s Mariem Lemieux Jaromír Jágr. Dnes je Ostrava černější než dříve a pouhý lístek na koncert by byl pro politika našeho formátu zřejmě urážkou. Když katastrofálně propadl projekt rychlovlaku konsorcia vedeného ČKD, oslovili jsme několik konstruktérů, aby vysvětlili co se stalo. Lokomotivka už neexistovala a inženýři se znalostmi, jež léta stačily na výrobu dobrých tramvají a vlaků, jen šokovaně hleděli na propouštěcí dopisy. Pohled do zákulisí amatérské přípravy na rychlovlak nebyl k uvěření. Tisíce lidí z ČKD přišlo o práci z neschopnosti vedení a kvůli podvodům. Společně s lidmi z Rožnova, Otrokovic, Ostravy, Prahy, Plzně a dalších měst i továren vytvořili obrovskou rodinu odhozených odborníků, nad jejichž miliardovými hodnotami se nikdo při privatizaci nezamýšlel. Politici opovrhli tím nejcennějším, co jsme měli. Pro ně to hodnota nebyla. NEVYČISLITELNA JE HODNOTA ČLOVĚKA Byl jsem v bílovském Koh-i-nooru když jej navštívil dr. Carl Horst Hahn, jenž řídil privatizační proces Škoda Auto a VW. Když se jej ptali na dojem z výroby zrcátek pro favority řekl mimo jiné: „Že tu máte staré stroje a budovu mi nevadí. Pro nás jsou nejcennější lidé, kteří umí pracovat v oboru. Sledujeme, jak se staví k práci.“ Bylo to krátce poté, co navzdory Václavu Klausovi, jenž odmítal prodej Škody společnosti VW, česká vláda smlouvu připravenou ministrem Janem Vrbou podepsala. Jak musel být dr. Hahn šokován, když se na oslavě 100. výročí Škody (velkoryse oslavované ve společnosti VW) na Hradě dozvěděl z úst Klause, že to byl on, kdo privatizoval Škodu prodejem a že se údajně podílel i na tvaru nejúspěšnějšího modelu této továrny, vozu Octavia! V roce 1987 jsem měl sehnat rozhovor s hlavním konstruktérem nově uvedeného Favorita. Byl jím Ing. Petr Hrdlička. Zcela pomýlen názory netrpělivých fandů útočil jsem tehdy na vynikajícího konstruktéra odvahou novinářského novice. Po roce 1992 jsem dostal knihu o historii Škody a přečetl si životní osud Ing. Petra Hrdličky a jeho otce Ing. Karla Hrdličky, prvního velkého ředitele Škody Ml. Boleslav, jenž stál za všemi konstrukčními úspěchy firmy. Mimo jiné jsem se dočetl, jak Ing. Petra Hrdličku s novými plány na součásti Favorita vyhazovali z některých závodů, neb se jim nechtělo měnit obvyklou výrobu. Hluboce jsem se zastyděl za své útoky a požádal Ludvíka Kalmu, ředitele již Škody Auto v koncernu VW, aby mi zprostředkoval setkání. Omluvil jsem se, ale velkorysost Ing. Petra Hrdličky zahrnula i pozdější dlouhý rozhovor o životě. Petr Hrdlička se stal první z řady osobností českého průmyslu, o něž jsem se zajímal detailně. Dodnes nechápu, co se v naší zemi stalo, že jsme tyto geniální pracovité jedince vytěsnili na okraj společnosti, ale hýčkáme přeplacené ekonomy a politiky bez idejí. OSOBNOSTI, KTERE MNE OSLOVILY Nikdy nepřestanu být vděčen Technickému týdeníku, že mi umožnil setkání s osobnostmi techniky. Mnohé z nich pracovaly ještě pod pistolemi protektorátního režimu, jako Ing. František Michele, nasazený v německé PBS Brno. Po osvobození se stal konstruktérem stovek parních turbín. Některé dodnes pracují na všech světadílech. Za bolševika nesměl titul konstruktér používat, ten byl připsán komunistickému panákovi hned za sousedními dveřmi. Jeho život je pro mne symbolem nesmyslnosti režimu pohrdat tvůrčími, státu a profesi oddanými lidmi s láskou k rodné zemi. Nešvarem, jenž se přenesl i do současnosti. Tito lidé vyvíjeli i plynové turbíny, leč jako celou řadu jiných projektů je zastavili Rusové. Nezištní inženýři z oboru čerpadel mne seznámili s rodinou Sigmundů a zvláště pak s Ing. Miroslavem Sigmundem, Dr.h.c., s nímž jsem si telefonoval až do jeho smrti v roce 2004. Zakladatel úspěšné společnosti Sigma přestěhoval před hrozící nacistickou okupací s pomocí svých dvou bratří výrobu hasičských pump a filtrů k plynovým maskám do Velké Británie. Za to zaplatil jeho bratr Jan životem. Hasičské stříkačky firmy Sigmund prý zachránily Londýn. Pan Miroslav musel zůstat po válce v nové vlasti, Sigma mu byla ukradena, ale on podnikal a vynalézal dál. S jeho jménem je spojena nejedna škola v Británii a jedna na Moravě. Pan Miroslav nikdy nepochopil, proč byla v ČR zrušena učňovská střediska. O učně se staral ve své firmě osobně. Pracujete-li s energetickou literaturou, velmi brzy narazíte na jméno prof. Vladimíra Lista. Hlavní konstruktér Křižíkových závodů, navrhovatel a obhájce pražského metra, pro nějž se neváhal spojit s ruskými odborníky. Člověk, který postavil na nohy českou Techniku v Brně, neb tam přijal v roce 1907 profesuru. Mimo jiné se zasloužil o stavbu brněnské teplárny v roce 1930 se světovými parametry. Byl zakladatelem evropského kogeneračního teplárenství. Neměl bohužel to štěstí jako Ing. Miroslav Sigmund, VUT se mu dodnes ani symbolicky neomluvila za to, že mu byl po válce zamezen přístup na školu! Profesor List založil periodikum Elektrotechnika, časopis pro lidi z praxe, k nimž neustále až do své smrti promlouval. Srovnejme si to s nařízením bývalého premiéra Topolánka, který jako předseda Rady pro výzkum a vývoj v hodnocení práce vysokoškolských pracovníků zařídil, aby za spolupráci s technickými časopisy tito nebyli hodnoceni ani bodem! Technický týdeník popsal výzkumem a vývojem mnoho stran. Ale od chvíle, kdy byla otázka inovační politiky Klausem zařazena do Úřadu vlády společně s oddělením romské problematiky bylo jasné, že současná politická garnitura ani neví o co jde. Tato země má osobnosti, jež by dokázaly oslovit technickou veřejnost smysluplným programem: prof. Miroslav Mařík, prof. Přemysl Janíček, velký průkopník biomechaniky a bořitel bariér mezi technickými a přírodními vědami, prof. Emanuel Ondráček, prof. František Pochylý, který právě obdržel Českou hlavu. Obrovskou silou na mne působilo každé setkání s prof. Arminem Delongem. Byl první osobností, s níž jsem dělal rozhovor a dodnes mne každý další povznáší. „Napřed je vědecká myšlenka, pak její první technická realizace, ověření a pak teprve budova.“ Nebo: „Základem výuky je vzdělaný a tvůrčí profesor obklopený nadanými spolupracovníky, s nimiž vytváří nové hodnoty.“ Je možné něco dodat v době, kdy náš výzkum utápí miliardy v budovách, pro něž není zatím náplň práce? Elektronové mikroskopy prof. Delonga dnes zachraňují průmyslovou pověst Brna ve světě. Ostatní podniky, v čele se Zbrojovkou, Němci a Sověti se doslova třásli, aby se jí zmocnili, jsou minulostí. Profesor Miroslav Václavík z VUTS Liberec mne naučil mnohému na pokraji špičkové mechaniky a otevřel mi svět a archiv Vladimíra Svatého, vynálezce tryskového stavu. Už jste četli verše Vladimíra Svatého z komunistického kriminálu? Nelze zapomenout. Nový princip jeho stavu zcela změnil průmysl textilních strojů na celém světě. Profesor Rudolf Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR, mi jednou řekl: omezováním školství, vědy a výzkumu si vláda zadělává na problém, jehož konce nelze ani dohlédnout Profesor Antonín Píštěk, jenž mi zprostředkoval vhled do světa moravského leteckého průmyslu, dokázal poté, co odmítl politický tlak na osazení prototypu L 610 jinými motory, než českými, rezignoval na post šéfkonstruktéra. U jiného člověka jeho věku by to byl konec profesní kariéry, ale on postavil na VUT v Brně Letecký ústav a v něm společně se studenty a kolegy navrhuje další letadla v režimu, jaký vyžaduje chod leteckého podniku. Zahraničí hledí v údivu. Vzpomene si někdo, že ani Sověti nedokázali přinutit konstruktéry z Kunovic, ba ani tehdejší papaláše, aby byla výroba L-410 přesunuta do SSSR? Jak překvapující dnes, že? Ale zřejmě by nemohl takto pracovat, kdyby nebylo prof. Emanuela Ondráčka a prof. Petra Vavřína, rektorů, kteří na rozdíl od dogmatiků věděli, že Technika je tu od toho, aby spolupracovala s průmyslem. Kdybych nebyl v Praze představen emigrantu Ing. Pavlu Grossovi, nevěděli by čtenáři TT, že Česko má svoji ponorku postavenou ve Švýcarsku (chce se říci samozřejmě) a Robert Ballard, objevitel Titanicu by mi nikdy neřekl: „Ing. Gross, kde je, chci jej pozdravit.“ James Cameron, tvůrce filmů Titanic a Avatar, technický mág 3D projekce, kterou takto proslavil mezi lidmi, po mne žádal jediné: „Pošlete mi knihu Karla Čapka.“ Jeden z největších odborníků na chování robotů James McLurkin mi položil otázku. „Vy jste Čech? A víte kdo vytvořil jméno robot?“ V zahraničí jsem byl Čech jen díky osobnostem, které však česká veřejnost často uštvala k smrti. Zemí, jíž miluji je Japonsko. Na svých soukromých a později i služebních cestách jsem potkal většinu největších jmen světa obráběcích strojů, ale zmíním se jen o panu Masanori Matsuurovi, zakladateli společnosti Matsuura, výrobci perfektních obráběcích center. Láska, s níž prochází tento kapitalista podnikem v pracovním oděvu, aby napomohl svému synovi, nesmírně nadanému inženýrovi, je téměř dojímavá. Je to oddanost člověka technice, kultuře a míru, jaká se nevidí. Měl jsem možnost sledovat klan šéfů Yamazaki, majitelů společnosti Mazak, Universita v Kjótu mi dovolila nahlédnout do laboratoří robotizace, včetně proslulého pingpongového hráče. VŽDY SE SNAŽIM S LIDMI DOHODNOUT V Izraeli jsem poznal Steffa Wertheimera, multimliardáře, který vybudoval firmu na nástroje k třískovému obrábění. Našel jsem v něm našeho Tomáše Baťu. Tvrdostí k podnikání, ale úctou k lidem, s nimiž pracuje, a opovržením k politice. „Nikdy bych nešel do střetu se svými lidmi, vždy se snažím přesvědčit je o nutnosti kroků, které společně podnikáme.“ Steff Wertheimer pomohl svým lidem postavit si krásná obydlí ve Vesnici růží. Především se však prosadil se svými lidmi na trhu nástrojů i ve výrobě komponent proudových motorů od USA po Čínu. Podporuje nadané studenty a tvořivost, tvořivost a ještě jednou tvořivost. Díky několika odpoledním se Steffem Wertheimerem mi nikdo nemůže napovídat pohádky o tom, že kvalita může být různá pro domácí a zahraniční trh. „Co je dobré pro Izrael, musí být dobré pro cizinu.“ V roce 1952 začínal s třemi lidmi v dřevěné stodole. Proslul i tím, že zaměstnával v Technologických parcích, jež stavěl ještě dříve, než zde politici pochopili o co vlastně jde, i Palestince nebo Turky a Jordánce. Díky Wertheimerovi jsem také pochopil, že politici nejsou tvůrčí lidé, jen zneužívají druhých. To se dnes a denně potvrzuje. TAKŽE KAPITOLU SETKANI S POLITIKY OMEZIME NA MINIMUM Když napíši, že kabinet Vladimíra Dlouhého byl jistou dobu přesvědčen, že budeme levně dovážet elektřinu z Ukrajiny, nebudete tomu věřit. Miroslav Grégr byl zase přesvědčen, že v Česku se už nepostaví žádná jaderná elektrárna a bezmezně věřil v ČKD a české podniky. Taky se mu za to „odvděčili“. Myslím, že se dnes nestačí divit. Další ministry nemá ani cenu jmenovat. Prostřednictvím TT jsem ale oslovil Miloše Zemana a Vladimíra Špidlu. Svoji politiku stavěli na silném průmyslu. Svůj příběh si napsal Václav Klaus. Nezapomenu na údiv kolegů v časopisu Profit, když v roce 1998 skupina tehdy elitních novinářů shromáždila v dotazníkové akci souhrn největších problémů v podnikání a zaslali mu je k rozboru. Odpověď zněla: „Nikdy jsem nebyl podnikatel, a proto mne tyto poznatky nezajímají.“ Ani slovo o tom, že budou předány zainteresovaným nebo se bude o nich diskutovat. V ČR ZCELA ZMIZELO ZA POSLEDNICH 20 LET BEZPOČET PROFESI Za 25 let praxe jsem dostal hodně dopisů od čtenářů. Mnozí z Vás mi napsali své životní příběhy o tom, jak jste ztratili práci. Nepamatuji si, že některý z takto postižených techniků zůstal v lamentování bez práce, ale někteří z Vás asi nezapomenou na ten pocit zmaru. Třeba mí spolužáci z Adastu, kdys gardového podniku, jehož ředitel v roce 1992 marně ve veřejné diskusi přesvědčoval Václava Klause, že stát musí napomoci exportu, jinak to malé české podniky neutáhnou. Měl jsem tu čest navštívit některé podniky po boku bývalého předsedy Akademie věd Rudolfa Zahradníka, který je oslovil s nabídkou vědeckých kapacit. Někdy to připomínalo cestu Ing. Petra Hrdličky, který chtěl pro Favorita nově tvarovaná sedadla nebo jiné plasty pro palubní desku. Viditelně bylo něco špatně. Prolistujete-li stránky TT za posledních 22 let zjistíte, jak se postupně měnilo prostředí vědy a vysokých škol a vztah podniků k nim. Neschopností zorganizovat prostředí harmonizující vědu, výzkum a vývoj trpí především mladí lidé. Nevidí žádné perspektivy. Podniky se dodnes nevzpamatovaly z privatizace bez kapitálu. Čím bych své vzpomínky uzavřel? Mladými lidmi. V roce 2007 jsem opustil tiskovou konferenci Miroslava Topolánka. Jádrem sporu byla má otázka: „Máte, prosím, nějaký plán jak obnovit učňovské školství? Jak víte, většina podniků marně shání kvalifikovanou pracovní sílu.“ Odpovědí byl řev tázaného, řekl, že vůbec nic neví o nějakých potížích s výchovou učňů a jeho agresivita mne donutila opravdu opustit sál. V posledních letech jsme se v TT věnovali výchově mladých lidí a společně s partnery vyhlásili soutěž Nejlepší programátor CNC strojů. Nemá cenu popisovat to, co bylo napsáno bezpočtukrát. Je smutné zjištění, že české podniky nemají dost sil a perspektivy, aby definovaly své potřeby mladých lidí 20 let po privatizaci a v podmínkách volného trhu, kdy jim nic nebrání v rozletu. Je strašně smutné, když Dan Ťok, ředitel největší stavební společnosti Skanska, lakonicky oznamuje: „Zastavili jsme nábor mladých inženýrů.“ Ještě smutnější je zjištění, že z Německa jezdí do ČR podnikatelé a nabízejí mladým učňům a inženýrům práci. Počet těch, kdož odcházejí, narůstá rok od roku. Současné Ministerstvo školství ČR ale vypracovalo s hejtmanstvími plán, jak uzavřít gymnázia v menších městech. Krizový plán NERVu omezuje školství. Zase a opět. Potřebují banky vzdělané lidi? Technické vysoké školy nemají ani odhad potřeby mladých inženýrů z průmyslu (kromě ČEZ) v budoucnosti, učňovským střediskům je počet přijatých učňů na obory kovo naopak limitován hejtmanstvími podle přidělených peněz na vzdělání. Je to nepochopitelné. Je mi strašně líto, že musím v této situaci říci, děkuji Vám, odcházím, přišel můj čas. Děkuji kolegům, Technickému týdeníku a Vám čtenářům za prožitá společná léta. Přeji vše nejlepší nově jmenované šéfredaktorce Ing. Andree Cejnarové, Ph.D., a věřím, že i ona bude mít jednou krásné, byť někdy i smutné vzpomínky na svou práci v TT. Děkuji, odjíždím ke svým knihám o lidech, jež proslavili tuto zemi. Jan Baltus