Část pacientů, kteří prodělali covid-19, má dlouhodobé potíže. V tuto chvíli se neví přesně, jak velká část infikovaných si tzv. postcovidovým syndromem projde či z čeho jejich potíže pramení. Zdá se ovšem, že problémy ve větší míře postihují ženy a rozhodně víme, že některým lidem potíže vážně komplikují návrat do normálního života.
Lékaři se snaží lidem s postcovidovými obtížemi pomáhat, jak mohou, experimentují s lepšími způsoby léčby či rekonvalescence. Slibným směrem výzkumu by u části pacientů s těmito problémy snad mohlo být očkování vakcínami proti SARS-CoV-2.
Neškodí a trochu i pomáhá Předem musíme upozornit, že zdrojové informace jsou velmi kusé a neúplné. Jednou je malá britská studie z nemocnice v Bristolu, která měla za účel zkoumat bezpečnost vakcíny u těch, kteří trpí postcovidovým syndromem. (Je dostupná jako preprint na serveru medrXiv.org.) Šlo o malou zkoušku s 66 účastníky (44 očkovaných, 22 neočkovaných pro kontrolu). Ve všech případech šlo o lidi, kteří byli několik měsíců předtím hospitalizováni s covidem-19 a od té doby u nich přetrvávaly příznaky. Nejčastěji trpěli nadměrnou únavou, dušností a nespavostí. Lékaři s nimi jejich stav pro účely studie probírali dvakrát: 3 a 8 měsíců po hospitalizaci. Dvě třetiny účastníků pak dostaly na začátku roku 2021 alespoň jednu dávku vakcíny (AstraZeneca, či Pfizer/BioNTech). Autoři studie se jich pak zhruba měsíc po očkování zeptali, jednoduše řečeno, jak se cítí: zda se změnila kvalita života, či zda se zhoršily jejich symptomy (studie zkoumala primárně rizika) a na řadu dalších otázek. Stav lidí v obou skupinách se nelišil zásadně. Z těchto výsledků se tedy nezdá, že by očkování nějak škodilo. Což je dobře, protože nikdo neví, zda u nich nehrozí reinfekce a jaká by s sebou mohla nést rizika. Navíc se našly i indicie, že by očkování naopak mohlo pomáhat. Mezi oběma skupinami byl totiž malý, ovšem „spolehlivě měřitelný“ (přesněji řečeno statisticky významný) rozdíl v tom, jak se vyvíjely jejich příznaky. Počet nahlášených příznaků měsíc po očkování byl nižší ve skupině očkovaných: klesl o 23 % u očkovaných a o 15 % u neočkovaných. Neočkovaní pacienti také podstatně častěji hlásili, že se některý z jejich příznaků zhoršil. U neočkovaných se zhoršilo cca 14 % příznaků, u očkovaných 5 %. Jistě, může jít o falešný signál. Že jde o signál „statisticky významný“, pořád neznamená, že nemůže být jen důsledkem náhody. Jen to, že musí jít o náhodu dosti velikou. Ovšem i ty se stávají. Jedinou možností je sbírat další údaje a prostor pro náhodu zmenšovat a zmenšovat.
Bude to lepší? Můžeme jen doufat, že podobných výsledků bude přibývat, protože kromě studie z Bristolu v tomto ohledu nemáme prakticky žádné spolehlivé údaje. Tím dalším, asi nejzajímavějším, který jsme našli, jsou výsledky neformální ankety ve facebookové skupině pacientů s postcovidovým syndromem, kterou zorganizoval Brit Gez Medinger (výsledky zveřejnil v příspěvku na YouTube). Ankety se zúčastnilo 473 lidí, kteří hodnotili stav svých symptomů jeden a dva týdny po vakcíně. Po dvou týdnech cca 43 % účastníků uvedlo, že jejich stav se částečně nebo výrazně zlepšil. Zhruba 20 % uvedlo, že se jejich stav zhoršil. Zbytek (37 %) necítil žádnou velkou změnu. Ani nemá smysl vypočítávat všechna možná zkreslení, která podobná anketa může mít. Pomáhal ji sice organizovat a hodnotit i profesionální statistik, přesto má celou řadu slabin. (Vakcína může fungovat jako placebo, výběr účastníků je zkreslený a tak dále.) Výzkum ovšem někde začít musí, a zdá se, že tady už nějaké stopy mohou být. Vzhledem k tomu, že očkovací kampaně stejně poběží a spolehlivý lék pro pacienty v tuto chvíli není k dispozici, stály by za pozornost.
Proč by vakcína mohla pomáhat Otázku samozřejmě komplikuje i to, že přesně nevíme, proč postcovidový syndrom vzniká. Je velmi dobře možné, že k němu vede několik nesouvisejících příčin, které se u jednoho pacienta mohou, ale nemusejí sejít. Seznam možných „podezřelých“ obsahuje například „odpad“ ze zničených virových částeček, který vyvolává zánětlivou reakci. Může jít také o autoimunitní poruchu vyvolanou infekcí. Nebo je možné, že virus se dlouhodobě v těle někde „schovává“ a uniká pozornosti imunitního systému. Pokud by například platilo u části pacientů poslední zmíněné, tedy že mají v těle někde skrytý „rezervoár“ viru, bylo by poměrně snadné si představit, proč by vakcína mohla pomáhat. Mohla by stimulovat další části imunitního systému, které už z nějakého důvodu nereagují na přítomnost „zbytkového“ viru. Ostatně u některých virů způsobujících vleklou, chronickou infekci (např. varicella zoster herpetického viru) se už skutečnost, že vakcína nakaženým může pomoci, dříve potvrdila. Vakcína by také mohla pomoci při odstranění v těle kolujících zbytků virových částeček, pokud by problém tkvěl v nich. Musíme ovšem znovu zopakovat, že zatím je prostě věrohodných údajů málo. Doufejme, že se to rychle změní. /jj/
