Kdysi vozily na startovací rampy
superrakety Saturn-5, které vynášely
astronauty na Měsíc. Pak se dočkaly
znovuzrození v programu raketoplánů,
které také vyvážely na odpalovací
komplexy. A za několik let by opět
měly vozit rakety znovu směřující
s lidmi k Měsíci - a jednou i k Marsu.
Řeč je o obřích dopravních transportérech
Crawler Transporter, která
neúnavně už 40 let putují na několikakilometrové
trase mezi montážními
budovami a startovacími komplexy
Kennedyho kosmického střediska
na Floridě.
ZROZENÍ OBRA
Už ve chvíli, kdy NASA začala
na počátku 60. let koncipovat svoji
architekturu letu lidí na Měsíc, řešila
problém přepravy do té doby nevídaných
raket. Ty totiž nebylo možné
montovat na rampě kvůli potřebě
důkladného testování a velmi dlouhému
procesu sestavování. Navíc
v případě montážní haly na rampě
by ji bylo nutné při startu odsouvat
velmi daleko - aby v případě havárie
nosiče při pokusu o start tato nebyla
zničena.
NASA zvažovala pro transport
mezi montážní halou a startovacími
rampami buď lodní dopravu na speciálně
vytvořeném kanále, dopravu
železniční nebo pozemní. V květnu
1962 se nakonec rozhodla pro výrobu
obřích transportérů. Podobné mohutné
stroje už fungovaly v povrchových
uhelných dolech v Kentucky,
kde se NASA inspirovala. A kde také
hledala dodavatele.
Na samém počátku roku 1963 už
bylo těsně před podpisem smlouvy
s firmou Bucyrus-Erie právě
z Kentucky, ale konkurenční společnost
Marion Power Shovel Company
podala protest proti některým
nejasnostem v zadání zakázky bez
výběrového řízení. NASA proto od
zamýšleného kontraktu upustila a
vypsala konkurz: do něj vstoupily jen
obě výše zmíněné společnosti, nikdo
jiný se nepřihlásil. V březnu 1963 byl
oznámený vítěz soutěže: společnost
Marion Power Shovel Company, které
se tak podání protestu vyplatilo.
Obě navrhovaná řešení sice si byla
technicky velmi podobná, ale NASA
se přiklonila k cenově výhodnější
nabídce. Společnost Marion požadovala
jen 8 mil. dolarů, její konkurent
chtěl 11.
Transportéry byly postavené
v Ohiu, po odzkoušení je rozebrali,
převezli a na podzim 1964 znovu
složili v Kennedyho kosmickém středisku
jen pár metrů od obří montážní
haly VAB.
TECHNICKÉ PARAMETRY
Výsledkem práce se pak stal transportér
s úctyhodnými parametry. Každý
ze dvojice vyrobených transportérů
váží 2721 t, má délku 35 m, šířku
40 m a výšku mezi 6 a 8 m (výška je
totiž proměnná - mj. proto, aby byl
náklad na transportéru v rovině i při
cestě do kopce). Pohon zajišťují dva
dieselové generátory. Jejich provoz
reguluje 6 chladičů, každý se dvěma
tunami vody! Tyto generátory vyrábějí
elektrický proud, který pohání
šestnáct stejnosměrných trakčních
motorů. Transportér se pohybuje po
čtyřech dvoupásových jednotkách,
každá jednotka tak má čtyři motory.
Každý z pásů se skládá z 57 článků,
každý z nich váží přes 900 kg.
Spotřeba plně naloženého transportéru
je uváděna jeden galon nafty
na třináct yardů cesty - což nám asi
moc neřekne, ale převedeno do námi
používaných jednotek je to něco přes
350 l paliva na 1 km. Transportér má
nádrže na 20 t paliva, což mu umožňuje
po natankování "plné" urazit
vzdálenost kolem šedesáti kilometrů.
Teoreticky dosahuje rychlosti 1,4
km/h s nákladem a téměř dvojnásobné
bez nákladu. To jsou ale maximální
hodnoty, v praxi se z bezpečnostních
důvodů pohybuje ještě pomaleji.
Dosud oba transportéry najezdily
přes 5000 km.
"Na palubě" každého transportéru
jsou ještě menší dieselové generátory,
které nezávisle na hlavních
produkují elektřinu pro klimatizaci a
provoz palubních systémů. Posádku
tvoří jedenáct osob: v kabině je řidič
a pozorovatel. Protože z kabiny prakticky
není výhled do stran a dozadu,
jdou zbývající členové posádky
kolem transportu a komunikují s řidičem
pomocí vysílaček. Transportér
má přitom dvě kabiny - vepředu a
vzadu, aby se nemusel těžkopádně
otáčet.
Velmi důležitý je už zmíněný systém
naklánění transportéru. Nejde jen
o to, že startovací rampy jsou postavené
na vyvýšeninách (aby při vzletu
rakety či raketoplánu mohly spaliny
proudit volně do stran a nemusel být
budovaný složitý podzemní systém
odvodných kanálů), ale třeba i kvůli
kompenzaci vlivu větru při transportu.
I relativně slabý vítr totiž na raketoplán
s plochou mnoha set metrů
čtverečních působí nezanedbatelnou
silou. Systém naklánění transportéru
tvoří šestnáct pístů (čtyři v každém
rohu), které jsou umístěné na čtyřech
pásových jednotkách.
NÁSTUP DO SLUŽBY
Pro obří transportéry (které včetně
třeba rakety Saturn-5 s obslužnou
věží vážily 8400 t!) bylo pochopitelně
zapotřebí vybudovat velmi
speciální cestu. Tu tvoří metr silná
vrstva kvalitního drceného říčního
písku z Alabamy, pod kterou
je několik vrstev hrubého písku.
Původně se předpokládalo, že nahoře
bude ještě asfalt, ale pásy transportérů
ho při zkušebních jízdách
devastovaly, takže od něj nakonec
bylo upuštěno.
Cestu tvoří dva popsané štěrkové
pásy o šířce 12 m, přičemž mezi nimi
je 15m středový travní pás. Cesta ke
startovací rampě 39A má délku 5500
m, přičemž je na ní 2100 m dlouhá
odbočka k rampě 39B. Cesta s nákladem
zpravidla trvá 6 h. Po desítkách
let používání byla celá cesta v letech
1993 až 94 kompletně obnovena.
První transportér se na Floridě
poprvé pohnul 23. ledna 1965.
Pochopitelně se vyskytly problémy,
takže další jízdy pokračovaly až po
jejich odstranění v dubnu téhož roku.
Tentýž měsíc byly transportéry také
poprvé představeny zástupcům tisku.
Dne 22. června 1965 se transportér
projel poprvé s nákladem - tehdy
byla ještě použita asfaltová silnice,
ale tato byla při jízdě totálně zničena,
takže bylo rozhodnuto od asfaltového
povrchu pro příště upustit.
Dne 28. ledna 1966 pak první
z transportérů oficiálně nastoupil do
služby tím, že do hangáru VAB přivezl
první plošinu pro montáž a následné
vypouštění raket. Odtud pak 25. května
1966 uskutečnil jízdu až na rampu
39A se sestavou Apollo-Saturn-500F
(Facility), což byla rozměrová a
hmotnostní maketa rakety pro budoucí
lunární výpravy určená k výcviku
pozemního personálu a testování
vlastního kosmodromu. Jenomže krátce
poté se k Floridě přiblížil hurikán
Alma, a proto transportér neplánovaně
odvezl maketu rakety 8. června 1966
zpět do hangáru. Jakmile nebezpečí
hurikánu pominulo, opět se maketa
vrátila na startovací komplex. Tato
neplánovaná akce vlastně posloužila i
jako zatěžkávací zkouška systému.
DESÍTKY LET PROVOZU
Dne 26. srpna 1967 byl na startovací
rampu vyvezený první letový
exemplář rakety Saturn-5 - a do roku
1973 jej následovalo dvanáct dalších.
Kromě toho dopravil transportér na
vypouštěcí komplex v letech 1973 až
1975 kvarteto nosičů Saturn-1B (tři
pro posádky stanice Skylab, čtvrtý
pro americkou loď z programu Sojuz-
Apollo).
Ani po skončení programu Apollo
ovšem neměly přijít transportéry do
výslužby, protože pro nově se rozbíhající
program raketoplánů bylo
rozhodnuto v maximální možné míře
využít stávající zařízení. Transportéry
se v této nucené přestávce dočkaly
vylepšení elektroniky. Prvního května
1979 uskutečnily po téměř čtyřleté
odmlce první jízdu s raketoplánem
Enterprise na palubě - opět šlo
o rozměrovou a hmotnostní maketu
kosmického letounu. Celá sestava
(transportéry, plošina, sestavený
raketoplán) vážila 7945 t, což bylo
jen o několik set tun méně než při
lunárních výpravách.
V osmdesátých a devadesátých
letech pak transportéry sloužily
v programu raketoplánů. Sloužily,
ale nezadržitelně stárly. Proto je
v roce 2002 čekala generální oprava
a vyčištění - do mnoha záhybů strojů
se za desítky let provozu nanesla
zemina a začala na nich růst tráva
a dokonce i menší stromy! V rámci
"generálky" byl kromě komplexní
prohlídky řešen jediný problém, na
který bylo třeba reagovat - a tím se
stal hluk vytvářený transportéry při
provozu a neodpovídající současným
přísným ekologickým normám.
Jistá kanadská firma proto získala
zakázku na odhlučnění transportérů,
což představovalo instalaci tlumičů,
chráničů a především nových
výfuků o délce 5,2 metru. Dosud
byly spaliny vyfukované pod stroj,
nově byly výfuky nasměrovány do
stran.
Přestože je provoz transportérů
maximálně spolehlivý a navzdory
minimální údržbě spolehlivě fungují
desítky let, čas od času se drobné
závady vyskytnout. Například 28.
února 1996 bylo nutné na 6 h přerušit
dopravu raketoplánu Atlantis na startovací
rampu 39B, protože se přetrhl
jeden z pásů a bylo nutné vyměnit
jeho dva poškozené články. Tento
problém se opakoval v říjnu 2000.
V lednu 2001 byl transport raketoplánu
zastaven ještě v hangáru VAB
- kvůli softwarové chybě. Zdržel se
ale o pouhých 24 h, protože jeden
transportér byl pouze operativně
nahrazený druhým. V srpnu 2002 pak
byly odhaleny mikroskopické trhliny
na jednom pístu stabilizačního systému,
který i při jízdě do kopce umožňuje
udržet vyvážený náklad v rovině
s přesností plus minus deset obloukových
minut.
Jen pro úplnost: loni v červnu
zemřel ve věku 82 let inženýr Donald
Buchanan, který byl hlavním konstruktérem
transportéru. Jeho výtvor
jej tak přežil - a vše nasvědčuje
tomu, že ještě o hezkých pár desetiletí
přežije. Budoucí americké plány
obnovení letů na Měsíc (a eventuálně
i výpravy na Mars) s transportéry
totiž počítají...
Bez zajímavosti přitom jistě není
fakt, že oba transportéry (obsluhující
personál jim přitom důvěrně přezdívá
Hans a Franz) byly už v roce
1977 prohlášeny za National Historic
Mechanical Engineering Landmark
(Národní pamětihodnost mechanické
techniky). Čestnému titulu navzdory
ale stále slouží coby neúnavní a často
přehlížení dříči v programu dobývání
vesmíru...
TOMÁŠ PŘIBYL
FOTO NASA
