Vodní energie je považována za perspektivní obnovitelný zdroj. Pro stavbu velkých vodních elektráren už ale na českých řekách není místo. Jsou tu však malé vodní elektrárny, s výkonem v řádu desítek až stovek kilowattů. Původní i nové. Navštívili jsme jednu z nejstarších – v Mezivodí ve Velkých Hamrech na Jablonecku. Na řece Kamenici byla postavena v roce 1907 pro potřeby textilní továrny Johana Liebiga. Ta byla po roce 1948 znárodněna a spojena s ostatními textilkami v jeden státní podnik Seba a po roce 1989 ji získali potomci původních majitelů. Dnes je zavřená a neutěšeně chátrá. Malá vodní elektrárna ale dál dodává elektrickou energii do sítě. Spolumajitel elektrárny Tomáš Gartner je na ni hrdý. Na Semilsku a na Jablonecku provozuje celkem šest malých vodních elektráren, ale tu v Hamrech má prý nejraději především kvůli jejímu unikátnímu vybavení. Kdy jste přišel na nápad obnovovat malé vodní elektrárny? V roce 1989 jsme objevili před Tanvaldem prasklý náhon, koupili jsme ho, vlastnoručně zpevnili a vybetonovali a podařilo se nám obnovit původní dílo. Zpočátku jsme tam osadili malé rovnotlaké Bánkiho turbíny, ale po třech letech jsme se rozhodli, že rozjedeme původní velikou Francisovu turbínu. Její princip na rozdíl od jiných spočívá v tom, že vodu na pevné oběžné kolo přivádějí rozváděcí lopatky. Teď tady máme dvě původní turbíny, generátor i regulátor. Množství vody, pro které jsou turbíny stavěny, se nazývá hltnost a u těch našich to je 3 500 a 1 500 l za sekundu. Bylo to náročné? Bylo původní zařízení hodně poškozené? Více než rok nám trvaly nutné generální opravy všech strojů. Rozebrali jsme generátor, udělali jsme nové savky a byl to moc hezký pocit, když to začalo fungovat. Samotné vodní turbíny jsou litinové odlitky vyrobené ve Švýcarsku, jsou to naše nejcennější exponáty a jsou prostě dokonalé. Vždyť se spolehlivě točí více než sto let. Je zajímavé, že zařízení malých vodních elektráren se celkem zachovalo. I když po roce 1948 rozhodla strana a vláda, že malé vodní elektrárny nepotřebujeme, protože socialistický horník nás dostatečně zásobí uhlím. V řadě znárodněných fabrik bylo původní zařízení rozkradeno nebo ho svazáci slavnostně odvezli do sběru. V textilkách naštěstí leželo jen ladem v zapomenutých prostorách. A tam jsme je našli my a ostatní nadšenci, kteří společně s námi na horských tocích obnovili malé vodní elektrárny. Je jich tady hodně, prakticky každý závod stál u řeky a měl svoji vodní elektrárnu. My jsme jich obnovili pět. Je mezi nimi úplně zdevastovaná elektrárna ve Frýdlantu z roku 1928, elektrárna na Smržovce, kde se válela zapomenutá turbína z konce války, v Tanvaldu, kde jsme v závodě Seby našli dvě Kaplanovy turbíny, máme nejstarší městskou elektrárnu v Jablonci nad Nisou z roku 1911. A jednu novou jsme postavili na řece Bílá Desná, když jsme umístili více než dva kilometry dlouhý přivaděč pod silnici. Jaký mají vaše turbíny výkon a kolik dodáváte do sítě elektrické energie? Teď jedeme naplno a ve Velkých Hamrech máme výkon 350 kW. Využíváme spád 10 m a k tomu potřebujeme průtok 5 000 m3/s. Naši předci to vyřešili tak, že turbíny postavili jako kotlové, jsou tedy širší a vejde se do nich více vody. Oceňuji jejich prozíravost a nadčasovost. V podstatě je předimenzovali, a tak dvě původní kotlové Francisovy turbíny z nejstarší hamerské elektrárny dodají ročně do sítě zhruba 1,3 milionu kWh. Celkem z našich provozů dodáváme v průměru kolem 6 milionů kWh. Nejvýkonnější je naše moderní elektrárna na Bílé Desné – při neobvykle velkém spádu 136 m a hltnosti 500 l/s má výkon 500 kWh. Na horských tocích je obvyklý spád 10 až 15 m. Existuje přímá úměra mezi spádem a množstvím vody. Moji kamarádi v Mnichově Hradišti potřebují 30 000 l/s pro stejný výkon, jako mám já v Desné. Jak se takové staré zařízení udržuje, nemáte technické problémy? Většinu oprav děláme sami – já a moji dva stálí zaměstnanci. Zvládneme výměnu kola i rozváděcích lopat. Občas ale musíme zavolat externího odborníka. Jako třeba když se nám přehřálo ložisko v generátoru původní turbíny a museli jsme celý rotor vyndat, protože se poškodila desetitunová hřídel. Tak jsme zavolali jeřáb. Dříve lidé kontrolovali teplotu tak, že ruku přiložili k součástce. Když se spálili, zastavili provoz. Dnes, jakmile se překročí teplota, se zařízení automaticky odstaví a my dostaneme hlášku, přijedeme, zjistíme důvod a opravíme to. Ale úplně se technickým problémům nevyhneme, i když všechno hlídá elektronika. Zatím jsme si ale vždy uměli poradit. Jak to máte s dodávkami do sítě? Od roku od roku 1989 je naším odběratelem ČEZ, který bez problémů odebere všechno, co vyprodukujeme bez ohledu na výkyvy kvůli měnícímu se stavu vody. Potíže nám před měsícem způsobil silný vítr, kdy padala síť a několik dnů nešel proud. Škodu jsme tehdy počítali ve stovkách tisíc. Pokud vznikne přepětí, musíme provoz zastavit a pro takové případy máme záložní zdroje, kde se nám energie naakumuluje. Dnešní elektrárny totiž k opětovnému nastartování potřebují elektrický proud. Na rozdíl od těch starých, kdy ještě žádná síť neexistovala. Téměř 50% ztrátu nám způsobilo loňské sucho, kdy půl roku stálo pět z našich šesti provozů. Na 60 % nám šla jen městská elektrárna v Jablonci, protože podle vodohospodářského zákona se muselo upouštět z přehrady určité množství vody. To nám pokrylo určité provozní náklady. Hovoří se o změně klimatu, projevuje se to ve vašem podnikání? Odhaduji, že vody je o 20 % méně a navíc se mění způsob jejího využívání. Provozování je mnohem složitější. Přicházejí obrovské přívalové deště, kdy ve většině případů musíme provoz zastavit a všechno vyčistit, vypláchnout. Ve vodě je velký nepořádek. Na česlech uvíznou větve, listí, hodně plastů a je tam i velké množství usazeného bahna. Dva dny čistíme, a když jsme hotovi, voda zase rychle opadne. Pro nás je nejlepší normální déšť, při kterém se hladiny řek zvedají postupně. Teď když taje sníh, jsme v pohodě. Fandíte malým vodním elektrárnám a ve svém objektu jste otevřel Muzeum obnovitelných zdrojů energie. Proč? Mám pocit, že si tu naši planetu ničíme. A vodní elektrárny jsou prostředek, jak to alespoň trochu napravit. Při vhodném umístění a konstrukčním řešení patří k nejekologičtějším a nejekonomičtějším energetickým zdrojům. Jejich výstavba nevyžaduje masivní zásahy do krajiny ani enormní investiční náklady, neprodukují žádné emise ani odpady. Muzeum by mohlo u lidí zvýšit zájem o ekologické zdroje energie. Ukazuji, jak funguje vodní elektrárna i solární panely nebo třeba zmenšené vodní kolo. Vystavuji původní rozvodnou stěnu vodní elektrárny a různé druhy vodních turbín. Měl jsem představu, že sem budou jezdit hlavně školy, ale chodí spíš dospělí. Škoda. Měli bychom děti víc vychovávat k tomu, aby obnovitelné zdroje energie lépe poznaly. A nechcete ještě nějakou malou elektrárnu postavit? Spíš ne. Na začátku jsem byl nadšený, obnovit staré elektrárny nedalo tolik práce. Když jsem chtěl postavit novou v Desné, trvalo to 2,5 roku, než jsem vyřídil všechny formality. Kdyby to na úřadech bylo schůdnější, možná bych to ještě zkusil. Mám dobré nápady, ale už se nechci hádat s úředníky, ta strašná byrokracie a někdy až arogance jsou pro mě nesnesitelnou překážkou. Jaroslava Kočárková
