Známý list New York Times nedávno oživil debatu o tom, jaký měli zemědělství, zemědělci a lidstvo obecně užitek z geneticky modifikovaných (GM) plodin. Díky politice máme dnes totiž k dispozici na pohled téměř dokonalý srovnávací experiment: na jedné straně Atlantiku (té americké, samozřejmě) se tyto plodiny pěstují ve velkém, na evropské straně jsou prakticky úplně zakázány a těch několik málo povolených se pěstuje na velmi malé ploše. Jak si ale všimli na základě vědeckých článků i New York Times, pokud se podíváte na některé základní údaje, třeba výnos z hektaru či spotřebu pesticidů, zdá se, jako by GM technologie americkým zemědělcům neposkytly žádné velké výhody. Výnosy jsou zhruba stejné, jejich spotřeba přípravků na ošetření polí se také výrazně nezměnila. Jednoznačný výsledek při bližším pohledu zmizí, protože rozdíly mezi americkým a evropským zemědělstvím jsou větší, než si laik může myslet. Jeden zcela zásadní je, že v USA a Kanadě je mnohem více půdy, ta je tedy podstatně levnější – a na takové půdě se pak vyplatí hospodařit jinak, než na drahé půdě v Evropě. Příčinou rozdílu (či spíše nedostatku rozdílu) mezi USA a Evropou tak velmi dobře může mít spíše ekonomickou příčinu než cokoliv jiného. Ale kritici GMO mají v jednom ohledu nepochybně pravdu: dnes prodávané GM plodiny neobsahují geny, které by přímo mohly zvednout jejich výnosy. Je to dáno jak tím, že žádný „gen plodnosti“, který by stačilo jednoduše nakopírovat do genetické informace, neexistuje. A druhý důvod je znovu ekonomický. Kvůli stávající regulaci je vývoj nových GM plodin nesmírně drahá a dlouhodobá záležitost, takže se do nich pouštěly téměř výhradně velké firmy. Ekonomické zákonitosti je vedly k tomu, aby vyráběly jen typy rostlin ekonomicky výhodné pro producenty a zemědělce bez zřetele na „obecné blaho“, jako je zvyšování výnosů (ty dnes nejsou pro zemědělce tak úplně požehnáním, protože sráží ceny dané plodiny – inu, žijeme naštěstí v době dostatku). Toto uspořádání do značné míry zřejmě přispívá i k nepopularitě GM plodin mezi veřejností: produkty z něj jim nepřináší žádný přímý užitek, producenti si k nim tedy těžko mohli vytvořit nějaký pozitivní vztah. Místo toho postoje veřejnosti formují spíše nejasné obavy z bezpečnosti či stejně vágních scénářů katastrofických dopadů GM plodin na životní prostředí. Rychleji rozhrnout rolety Ale to se možná pomalu může začít měnit, jak se pomalu (a doslova) začínají hlásit o místo na Slunci nové typy geneticky modifikovaných plodin, jejichž výhody už dokáže ocenit každý – a které také příznačně často nevznikají ze soukromých peněz. Jednu takovou plodinu předvedl v časopise Science tým vedený Krishnou Niyogim z Kalifornské univerzity a Stephenem Longem působícím na univerzitách v Illinois a Lancasteru pracující z velké části za prostředky nadace manželů Gatesových. V laboratoři a malém polním pokusu předvedli, že „hrátky“ s geny regulujícími reakci rostlin na množství slunečního záření, zvýšil množství rostlinami vytvářené biomasy zhruba o 15 až 20 procent. To je fantastický výsledek, protože moderní pěstitelé obvykle dosahují velmi dílčích vylepšeními zlomky procent. K jeho dosažení využili přirozené rezervy ve fotosyntéze, klíčovém procesu, v němž rostliny využívají sluneční energii k syntéze cukru z vody a oxidu uhličitého. Ačkoli rostlina umí sluneční záření zužitkovat, před jeho nadbytkem se musí chránit podobně, jako my přivíráme oči před přímým svitem Slunce. V nadbytku světla nepoužívá rostlina všechny fotony k proměně oxidu uhličitého a vody na cukry, ale zčásti se jich bez užitku zbavuje v podobě tepla. Pokud sluneční svit ochabne, např. když se nebe zatáhne mraky, dokáže rostlina tento ochranný štít vypnout a se světlem pak nakládá podstatně hospodárněji. Ochrana před nadměrným slunečním zářením nastupuje u rostlin během několika minut. Její vypínání při úbytku světla je podstatně zdlouhavější a táhne se minimálně půlhodinu. Po celou tu dobu rostlina plýtvá sluneční energií, i když už jí ve skutečnosti nemá nadbytek. Planým rostlinám toto mrhání neškodí. Z našeho hlediska však představuje významnou ztrátu v produkci. Stephen Long spočítal, že za podmínek panujících ve středních zeměpisných šířkách přichází rostlina prodlevou při tlumením ochrany před nadměrným světlem až o 30 % cukrů vyráběných fotosyntézou. V jiných podmínkách to může být výrazně méně; rozdíly jsou až překvapivě veliké, a podle simulací se přínos může pohybovat zhruba od 7 do 30 procent podle geografické polohy a podnebí. Tým se pokusil upravit rostlinu tak, aby se ochrana „vypínala“ rychleji, a tak pokusným tabákům (tabák je oblíbená experimentální rostlina) přidala do vínku tři kopie genů vypínajících „ochranný režim“ z huseníčku rolního (to je další shodou okolností oblíbená experimentální rostlina botaniků). Tabáky tak ve výsledku byly plné bílkovin produkovaných dotyčnými geny a na pokles intenzity slunečního světla reagovaly svižněji, takže méně mrhaly energií. Díky tomu rostly mnohem lépe jak v laboratoři, tak ve skutečné půdě. Jak bylo řečeno, neupravené příbuzné výrazně přerostly, a vytvářely si o 15 až 20 procent více rostlinné hmoty. Niyogi a Long se už pustili do úprav na rýži a kukuřici, a tak snad brzy uvidíme, jak si tyto rostliny povedou v praxi. V tuhle chvíle totiž nikdo nemůže slíbit, že se u nich změna projeví zvýšením výnosů o pětinu, ale vyloučit to také nelze. Rozhodně to bude notně sledovaný pokus. Navíc objevitelský tým se domnívá, že jejich řešení rozhodně není nejlepší možné a úpravu ochrany před Sluncem se podaří vyladit ještě výrazně lépe – a výraznější bude i zlepšení. Pokud je to pravda, možná jsme zahlédli první hmatatelný příslib druhé zelené revoluce. Na začátku té první stál americký agronom Norman Borlaug, který po druhé světové válce vyšlechtil v Mexiku pšenice s krátkým pevným stéblem, na jehož tvorbu rostlina spotřebovala méně energie a které unesly větší klasy. Navíc obrnil pšenici šlechtěním proti rzím, jež dokázaly zničit valnou část úrody. Výnosy vystřelily vzhůru (v některých částech světa na více než dvojnásobek), a Borlaug za přínos pro boj se světovým hladem získal v roce 1970 Nobelovu cenu míru. Navíc se v jeho stopách vydala celá skupina dalších badatelů, podpořených zvýšeným přítokem veřejných peněz. Zelená revoluce od základů změnila světové zemědělství a většinu světa s výjimkou v té době politicky velmi nestabilních oblastí (subsaharská Afrika) v podstatě zbavila hladomoru.
