Není divu, že v dnešní době získává oblast výzkumu a vývoje na stále větší důležitosti. Vynalézavost, inovace a zavádění nové techniky sice byly člověku vlastní již od pradávna, ale současné globalizované prostředí s sebou nese mnohonásobně větší množství informačních propojení. Je zcela přirozené, že se výzkumné poznatky šíří po celém světě velmi rychle, což umožňuje výzkumníkům spolupracovat s dalšími odborníky a navázat na jejich výsledky. Vědecká činnost se nesoustřeďuje jen na instituce, u kterých bychom vědecké poslání očekávali, tj. vysoké školy a veřejné výzkumné instituce. Také výrobní společnosti mají ve svých řadách výzkumné pracovníky, kteří vyvíjí technologie tak, aby byly pokrokové a získaly si dobré postavení v tržním prostředí. Zde se nabízí otázka, zda výsledky třeba i dlouholetého výzkumného snažení před volným šířením do světa chránit nebo je v rámci sdílení poznatků publikovat. Odpověď, jak už to v takových případech bývá, není snadná a záleží na mnoha aspektech. Částečně se na tuto otázku pokouší odpovědět Karel Čada v publikaci „Chránit/nechránit, to je otázka“ s podtitulem „Výsledky výzkumu a vývoje, jejich ochrana a komercializace“. Karel Čada upozorňuje na to, že problematika ochrany duševního vlastnictví je především otázkou právní, a takto je zapotřebí k ní přistupovat. Zejména s ohledem na změny zásadních právních předpisů, kterými jsou především zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. To ovšem neznamená, že ochrana výsledků výzkumu a vývoje náleží jen do rukou právníků. Naopak, v praxi by mělo být běžné, že výzkumní pracovníci, původci vynálezů a ti, kteří mají na starost komercializaci výsledků výzkumu a vývoje, se dobře orientují v možnostech právní ochrany, které jim poskytuje legislativa jak u nás, tak v jiných státech nebo na nadnárodní úrovni. Obecně se dá říci, že ochrana duševního vlastnictví je nástrojem ekonomické strategie a je tedy na výzkumníkovi, potažmo původci vynálezu, zda využije možností, které mu legislativní předpisy nabízí. V takové situaci je potřeba se rozhodnout, zda svůj vynález bude výzkumník patentovat, zaregistruje jej jako užitný vzor nebo zda o otázce ochrany duševního vlastnictví vůbec nebude uvažovat. Specifickou situací samozřejmě je ta, kdy výzkumník realizuje své nápady v pracovním poměru. Jsou ale i případy, které zákon z patentové ochrany vylučuje. V první kapitole své publikace Karel Čada uvádí všechny zákonné výjimky. Je pochopitelné, že například lékařské postupy anebo vědecké a matematické metody by bylo možná až neetické chránit. Zajímavou diskusi otevírá výlučnost patentové ochrany pro počítačové programy a databáze. V praxi dochází k tomu, že počítačový program je určitý druh intelektuálního vlastnictví, který by z obchodního hlediska měl být chráněn. Pokud si ale představíme, jak takový program vzniká, je jisté, že autor programu navazuje na předchozí znalosti, které nejsou jeho původní. Počítačové programy se nám v praxi dostávají do „šedé“ oblasti mezi patentovou a autorskoprávní ochranou. Patent je všeobecně nejznámější ochrana duševního vlastnictví a vztahuje se na výsledky technické tvůrčí činnosti. Bohužel neexistuje jedna univerzální definice toho, co je vynález hodný patentu. Zákon uvádí pouze podmínky, za kterých je možno patent udělit, a výtvor je musí splňovat všechny. Musí být nový, musí pocházet z vynálezecké činnosti a musí být průmyslově využitelný. Důvtipný člověk si po přečtení poslední podmínky hned domyslí, že toto je ochrana před patentováním věcí, které nepřinesou lidstvu žádný užitek, nebo také před různými žádostmi o patentování vynálezů typu perpetuum mobile, kterými se podatelna patentového úřadu jen hemží. Průmyslová využitelnost a novost jsou také podmínky pro ochranu užitným vzorem. A dále musí technické řešení produktu přesahovat rámec pouhé odborné využitelnosti. Ochrana technického řešení užitným vzorem sice není tak „pevná“ jako patent, ale poskytuje velmi rychlou výlučnou ochranu technických řešení s nízkými finančními náklady. Často dochází k tomu, že výzkum se neodehrává jen v jedné instituci, ale je možné zajišťovat společný výzkum, u kterého se projevuje ještě větší potřeba si určit podmínky spolupráce a možné ochrany. Karel Čada říká, že do každého společného projektu vstupují s rozdílnými ambicemi tvůrci, jejich zaměstnavatelé, popřípadě také zadavatelé projektu. A v takových případech jsou právní formy použité při zajištění společných výzkumů opravdu různorodé. Samostatná kapitola se ve zmíněné knize věnuje také autorskému právu, které má své specifické podmínky. Předmětem ochrany mohou být zejména díla slovesná, hudební, dramatická, choreografická, fotografická, audiovizuální, kinematografická, výtvarná, díla architektonická, kartografická a díla užitého umění. Tento výčet je v zákoně pouze demonstrativní a jeho rozšíření je možné pouze za předpokladu splnění pojmových znaků díla. Výlučně soud může určit, zda byla tato podmínka splněna. Pokud máte otázky spojené s průmyslověprávní a autorskoprávní ochranou nebo se ptáte, jak správně přistupovat k obchodnímu tajemství a nebo jakými právními prostředky podporovat komercializaci výstupů výzkumu a vývoje, kniha Karla Čady některé odpovědi poskytuje. Více informací včetně ukázek vybraných kapitol najdete na: http://www.alevia.cz/vydavatelstvi/ Aleš Vlk, Alevia
