O návratu k těsnějšímu zapojení výrobních firem do praktické přípravy učňů a nejen o něm

Hovoříme s Ing. Janem Rýdlem, prezidentem Svazu strojírenské technologie ? Pane řediteli, působíte již po několik volebních období ve funkci prezidenta Svazu strojírenské technologie. Jaké aktivity tohoto zájmového sdružení považujete ze svého hlediska za nejdůležitější? Svaz strojírenské technologie, založený v roce 1990, sdružuje v současné době čtyřicet českých a dva slovenské členské subjekty. Jedná se o nejvýznamnější strojírenské výrobní podniky oboru obráběcích a tvářecích strojů. Patří mezi ně tradiční a ve světě známé značky jako TAJMAC-ZPS Zlín, KOVOSVIT MAS, TOSHULIN, ŠKODA MACHINE TOOL, TOS Kuřim, Šmeral Brno, ŽĎAS a samozřejmě také můj domovský TOS VARNSDORF. ? Cílem zájmového sdružení je ochrana a prosazování zájmů členských podniků. Co si pod tím máme představit? V obecnější rovině se jedná především o vytváření image naší organizace jako vlivného partnerského subjektu ve vztahu k organizacím státní správy, resortním ministerstvům, Hospodářské komoře a Svazu průmyslu a dopravy ČR. Na tomto poli se nám myslím v poslední době skutečně daří a dokázali jsme si připravit půdu pro účinný lobbing. V oblasti marketingu nám jde především o smysluplný výběr veletrhů a výstav, jichž se každoročně koná u nás i v zahraničí velké množství. Úkolem pracovníků svazu je volit takové akce, které mohou pro členské podniky znamenat výraznější komerční přínos, jinak řečeno, navrhnout podnikům účast na veletrzích v takových lokalitách, kde je předpoklad trhu s vysokým absorpčním potenciálem odpovídajícím aktuálním prodejním záměrům našich výrobních podniků. Úkolem svazu dále je vyjednat ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, Hospodářskou komorou, agenturou CzechTrade a realizačními firmami co možná nejvýhodnější podmínky pro vystavující firmy. Kromě výstavních akcí připravují a organizují pracovníci expertního úseku svazu také tzv. incomingové mise. Jedná se o komerčně orientované návštěvy skupin vlivných zahraničních podnikatelů v České republice, u nichž se dá předpokládat záměr buď zrealizovat konkrétní obchody nebo třeba i dlouhodobější spolupráci v oblasti výměny technologií nebo vědy a výzkumu. ? Jak jste právě uvedl, aktuálním trendem současnosti je důraz na problematiku technického rozvoje a vědecko-výzkumné činnosti. Jakým způsobem se SST zapojuje do této problematiky? Velice úspěšně se vyvíjí spolupráce s Výzkumným centrem pro strojírenskou výrobní techniku a technologii, které před lety přičiněním našeho svazu vzniklo při ČVUT. Pracuje tam skupina velmi nadaných mladých techniků, jejichž odborná i jazyková erudice je opravdu na vysoké úrovni. Svými výsledky a vystoupeními na zahraničních fórech si získali zasloužený respekt a pro členské podniky jsou dnes již nepostradatelní. Spolupráce se netýká jen řešení výzkumných úloh pro náš obor a podpory při jejich aplikacích v konkrétních projektech členských podniků, ale pracovníci VCSVTT zastupují svaz i na jednání odborných technických komisí Evropské asociace výrobců obráběcích strojů CECIMO. SST aktivně usiluje také o zapojení do evropského projektu Ecodesign, jehož cílem bude snižování energetické náročnosti při výrobě a provozu obráběcích strojů. Pozoruhodné výsledky vykazuje realizace projektu Technologická platforma strojírenská výrobní technika. V současné době je zpracováván Implementační akční plán oboru definující hlavní směry vývoje. Předpokládáme, že se podaří získat pro realizaci jednotlivých záměrů také podporu z Ministerstva průmyslu a obchodu ČR zařazením do programu TIP. Tam bude úkolem svazu podporovat a koordinovat spolupráci řešitelů. Samostatnou kapitolu tvoří činnost Centra technické normalizace při SST, které sleduje vývoj prací na Evropském standardizačním systému a jeho dopady na tvorbu technických norem. Informace o podobě technických norem, které budou pro evropské výrobní podniky závazné, popřípadě snaha o pozitivní ovlivnění jejich finální podoby, jsou podle mého názoru pro naše členy velice cenné. ? V průběhu našeho rozhovoru jste zmínil členství SST ve Svazu průmyslu a dopravy České republiky. Co toto členství výrobním podnikům sdruženým v SST přináší nebo by přinášet mělo? Svaz průmyslu se svými více než tisíci členskými subjekty působícími v nejrůznějších sférách našeho hospodářství disponuje obrovským hmotným i lidským potenciálem. Dá se proto předpokládat, že každá vláda, ať bude její složení v rámci politického spektra jakékoli, bude muset brát názor představitelů tohoto silného uskupení v potaz. Toto je ostatně potvrzeno konkrétní zkušeností z pravidelných jednání Tripartity, při kterých bývá pozice zaměstnavatelů velice silná, přestože dosažení konsensu vyžaduje často notnou dávku diplomacie a umění kompromisu. Tak už to ale při politických jednáních chodí. Svaz průmyslu pravidelně reaguje na aktuální události hospodářského a politického života našeho státu formou dokumentů, prohlášení a vystoupení svých představitelů. Možnost podílet se na formování politických pozic SP ČR a předpoklad, že se může podařit zajistit v nich více prostoru pro problematiku, která mi připadá důležitá nebo je nedostatečně řešená – a to prosím nejen ve vztahu k úzce vymezeným zájmům našeho oboru, mě vedla k tomu, že hodlám v jarních volbách kandidovat do představenstva Svazu průmyslu. ? Na jakou sféru činnosti byste se po svém eventuálním zvolení do představenstva SPD ČR chtěl soustředit především? Jako podnikatele mne mimořádně zajímají nové možnosti spojení vědy a výzkumu s výrobní praxí a jako zaměstnavatele zase otázky trhu práce, lidských zdrojů a vzdělávání. Mé úvahy na tato témata se protínají s iniciativami Evropské unie. Když si přečtete například dokument EU nazvaný Průmyslová politika v období globalizace, zjistíte, jak zásadní důraz je tam kladen na nutnost zintenzivnění spolupráce mezi podnikatelskou sférou a vzdělávacími institucemi. Výsledky této součinnosti totiž zásadním způsobem ovlivňují vytváření příznivých nebo méně příznivých podmínek na trhu práce. Velice mě zlobí, že u nás stále nedokážeme dost dobře využívat nabídek nejrůznějších fondů na úrovni EU. Jako příklad uvedu třeba některé operační programy Evropského sociálního fondu zaměřené na zvýšení dovedností a úrovně vzdělání s cílem zajištění konkurenceschopnosti nebo iniciativy typu Mládež v akci. V dnešní době se pro mladé, vzdělané a informované lidi otevírají netušené možnosti, zvláště když i Češi budou mít velice brzy možnost využívat všech předností bezbariérového pracovního trhu EU. ? S řešením kterých otázek je, podle vašeho názoru, nutno začít? Máme zde bohužel řadu dlouhodobých problémů, které bude třeba bezodkladně řešit v souvislosti s existujícími disproporcemi mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce, s ne vždy dokonalým využitím stávajícího kvalifikačního potenciálu a s nízkým stupněm adaptability pracovní síly projevující se v celé řadě odvětví. Je asi zbytečné zdůrazňovat, že tato problematika nabývá na důležitosti právě v současné době, kdy se státní i podnikatelská sféra potýká s následky globální finanční a hospodářské krize. Je obtížné, často téměř nemožné – a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti manažera - realizovat potřebné podnikatelské záměry vedoucí k oživení výroby a zachování konkurenceschopnosti podniku v podmínkách, kdy na trhu práce existuje trvalý nedostatek špičkových technických pracovníků. Střední a vysoké školy technického zaměření se ostatně už po léta potýkají s nezájmem studentů o obory, které jsou pro rozvoj našeho průmyslu klíčové. Tyto skutečnosti chápu jako vážné riziko do budoucna. Problém sám o sobě má ovšem řadu dalších sociologických a sociálních konotací spadajících už spíše do sféry působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, Úřadů práce a dalších institucí ČR. Pouze kvalitní analýza potřeb jednotlivých odvětví a oborů může poskytnout návod k řešení uvedených problémů v podobě jasně formulovaných požadavků na změny ve struktuře vzdělávacího systému. Stejně přísné analýze z hlediska efektivnosti odborné přípravy studentů a jejich úspěšnosti v zaměstnání musí být podřízeny i jednotlivé školy. ? Podrobný rozbor současného stavu rozhodně představuje nezbytný background, ale hledání konkrétních východisek bývá obvykle už o něco obtížnější. Právě se o tom chystám hovořit. Dovolil bych si stručně nastínit možnou cestu, kterou považuji za schůdnou a zároveň vedoucí v relativně krátké době ke konkrétnějším výsledkům. Osobně mě totiž velice mrzí, že dochází zcela objektivně k trvalému úpadku úrovně praktických dovedností učňů, který není kompenzován vyšší úrovní jejich teoretických vědomostí. Učební obory s maturitou problém zásadním způsobem neřeší a ve strojírenských učebních oborech přinesly málo pozitivního. Samozřejmě, že dnešní absolvent strojírenského učebního oboru musí mít úplně jiné teoretické znalosti než před dvaceti lety, ale má to být především člověk, který má „maturitu“ v rukách a ve svých dovednostech, na rozdíl od průmyslováků, připravovaných zejména pro výkon středních technických funkcí, případně ke studiu na technických vysokých školách. Řešení spatřuji v návratu k těsnějšímu zapojení výrobních firem do praktické přípravy učňů. Odtržením učilišť v devadesátých letech ztratily průmyslové podniky možnost uplatnit své požadavky na zaměření odborné přípravy učňů a to byla velká chyba. Vím, že cesta zpět je již neschůdná, ale svěřit odbornou přípravu učňů a zároveň i odpovědnost za její úroveň zpět průmyslovým podnikům, které o to projevují čím dál větší zájem, vidím jako reálný požadavek. Vyžaduje určitou finanční podporu ze strany státu, ale ta by, podle mého názoru, mohla být kompenzována úsporou prostředků vynakládaných dnes na vybavování dílen státních učilišť drahou výrobní technikou, která je z velké části nevyužita. Učiliště by se pak mohla soustředit především na teoretickou přípravu svých žáků a na výuku základních praktických dovedností v daném oboru. ? Zmínil jste se také o výzkumu, vývoji a inovacích… Právě tato sféra s problematikou vzdělávání těsně souvisí a na jejím rozvoji závisí budoucí úroveň našeho průmyslu. Přiznám se – aniž bych chtěl jakkoli podceňovat nebo přehlížet potřeby základního výzkumu a „akademické obce“ – že mi jde především o oblast výzkumu aplikovaného. Neřeknu nic nového, když budu konstatovat, že ve srovnání s rozvinutými státy Evropy je finanční podpora výzkumu a vývoje ze strany státu naprosto nedostatečná a neplní a dlouho asi nebude plnit ani ty podmínky, k nimž jsme se v Bruselu zavázali. Hovořím zde o 1 % HDP z veřejných prostředků, které by mělo směřovat do výzkumu. Rada vlády pro výzkum a vývoj se nepochybně těmito otázkami již dlouhodobě zabývá, konkrétní problémy vidí a formuluje je. Velkou důležitost já osobně přikládám činnosti Technologické agentury, jejímž úkolem je především koordinovat podporu vědy a výzkumu, zajišťovat implementaci jejich výstupů do inovačních procesů a řešit otázky co nejpružnějšího transferu výsledků výzkumu do podnikové praxe. Dá se předpokládat, že celá řada potřebných kroků, které bude nutno v tomto smyslu učinit, si vyžádá příslušnou legislativní kodifikaci. Rada vlády pro výzkum a vývoj, v níž je nutné rozšířit zastoupení odborníků z průmyslové praxe, bude moci v tomto směru vytvářet potřebný tlak na zainteresované státní orgány. Společným cílem všech, kteří se na jednotlivých krocích budou podílet, by měla být snaha o udržení konkurenceschopnosti českého průmyslu a trvalý růst exportu, který následně zajistí prosperitu jednotlivých průmyslových odvětví a i potřebný růst HDP. /tt/