I poslední optimisté, kteří čekali na sklonku dubna na eventuální projednání Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky ČR, už teď mají jasno. Příslušné rozhodnutí koaličního kabinetu se odkládá. Nový termín: ??? ... snad někdy v létě. Citovaný dokument měl projít schvalovacím řízením a projednáním pospolu s aktualizovanou Státní energetickou koncepcí. Logika věci tomu napovídala. Realita je ovšem jiná. Z dobře informovaných kruhů probleskla zpráva, že kabinet stále čeká na analýzu (resp. tripartitou požadovaná a verifikovaná čísla) ohledně čtyř variant ministerstva průmyslu a obchodu v cause prolomení/neprolomení tzv. těžebních limitů na podkrušnohorské hnědé uhlí. V tomto případě termín zněl: do konce června. Zda se úředníkům MPO ČR požadovaná čísla podaří shromáždit a ověřit, se ukáže zanedlouho. Bez so lid ních čísel to nepůjd e Zastánci i kritici jádra se vzácně shodují: bez seriózních podkladů se nelze pustit do díla za stamiliardy korun. Převedeno do české energetické praxe: nové jaderné bloky u nás nevzniknou, dokud nebude jasno, kolik energie bude ČR reálně potřebovat v horizontu příštích minimálně 20–25 let. Dokud si sami sobě neupřesníme, kolik energie a tepla lze ještě vyrobit na technicky i provozně dosluhujících fosilních zdrojích, resp. ze zatím dominantní domácí energetické suroviny – uhlí. A na zevrubné propočty dojde i v případě, že dostavba JE Temelín dostane od politiků zelenou. Dílo za cca 300 mld. Kč s poměrně dlouhou dobou ekonomické návratnosti se mezitím stalo pro erární kasu až příliš velké sousto. Bez ohledu na oživení ekonomiky, na pokračující výzkum a vývoj v oboru, na nové možnosti vědecko-technické- výrobní, montážní a investiční spolupráce se zainteresovanými partnery jak v zemích EU28, tak mimo Evropu. Nejenom z ČEZ zaznívá, že současné ceny energií a služeb tak drahým a složitým projektům nepřejí. Nejenom management ČEZ hledá cesty a nástroje, jak si s tímto náročným oříškem poradit. Trvá to však dlouho a příklady řady zemí EU28, kde výstavba nových reaktorů započíná, příp. spěje do finále, podobnou argumentaci smetají ze stolu. Vládní garance: ano, či ne? Tuto erární modlu (optimálně v podobě 100procentní „jaderné dcery“ největší energetické skupiny v zemi) často vzývají na mnoha energetických, investorských i bankovních adresách. Sňala by z nich řadu rizik, která v procesu dostavby obou bloků logicky přijdou a bude je nutné řešit. Vodu na tento mlýn přilévá skupinka podnikatelských chytrolínů, kteří nešetří sliby nalevo-napravo, avšak bez zbytečných problémů pro sebe. Za conditio sine qua non považují veřejnou a trvale platnou garanci odpovědnosti státu za každý pohyb cen energií, za každou šlamastyku okolo jádra. Nejlépe: „století dozadu, století dopředu…“ Za jistých podmínek lze pochopit, že se stát zdráhá vstoupit do této jednosměrné ulice. Že by upřednostnil, aby finanční, stavební a montážní břímě za něj na svá bedra převzal privátní sektor. „Všechno, jen to ne!“ namítají odpůrci varianty, která by odevzdala sebemenší rozhodovací pravomoce do rukou byznysu. „Projekci, výstavbu a provoz každého jaderného bloku musí garantovat a kontrolovat stát. Už jenom z titulu mezinárodně právních a bezpečnostních záruk, jež ČR na sebe v minulosti převzala.“ Stát se ocitl v nezávid ěníhod né si tuaci Hlavní díl odpovědnosti za současný stav a budoucnost české energetiky (ale také nemalých příjmů za prodanou energii) má polostátní společnost ČEZ. Bude to ona, kdo zanedlouho oficiálně odmítne, či naopak otevře nové mezinárodní výběrové řízení na dostavbu jaderných bloků. Přirozeně: na bázi relevantního investičního záměru a s adekvátními projekčními, technickými, provozními a bezpečnostními parametry, jimž budoucí adepti a jejich projekty buď dostojí, anebo propadnou sítem výběru nabídek. Kritizovat současné vedení ČEZ z podnikatelské zbabělosti (nebo naopak vychytralosti) by bylo snadné. Každý oponent ČEZ by si měl uvědomit i ryze lidský faktor jejich rozhodování: jak členové dozorčí rady, tak představenstva nesou osobní hmotnou odpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud by se v reálu naplnil černý scénář a potvrdila finanční nenávratnost projektu, proud žalob od menšinových akcionářů by zahltil příslušný soud v několika málo dnech. Na fakt, že ČEZ není výlučně privátní podnikatelský subjekt v tomto nanejvýš strategickém oboru, na markantní podíl státu ve firmě i na rozhodující pravomoci hlavního akcionáře však bude poukazovat každý účastník tendru anebo sdružení investorů. Po vládě budou požadovat, aby se dopředu a s dlouhodobou platností rozhodlo o adekvátní struktuře majetkových podílů. Svůj podíl na dalším rozvoji české energetiky bezpochyby podmíní zárukami eráru, že jimi vložené prostředky se jim také v rozumné době a s patřičným zhodnocením vrátí zpět. Pokud se bude ČEZ, resp. česká vláda, podobné diskusi bránit, o jejich peníze, lidské i technické zdroje se budou ihned ucházet desítky jiných zemí, které už mají v perspektivách jádra jasno. Od amerického kontinentu přes Afriku a Evropu až po Střední a Dálný východ. Nelze vyloučit (alespoň z pohledu bank) i dočasného byrokratického kočkopsa v podobě narychlo vytvořené a na dostavbu orientované výlučně státní firmy. Byť je to pouze hypotetické řešení, co by znamenalo pro účastníky tendru i pro státní rozpočet, netřeba rozpitvávat do detailu. S hesly o úspo rách energi e už dlouho nevystačíme Nová Evropská komise vsadila v říjnu 2014 (a znovu to potvrdila v březnu 2015) na maximální racionalizaci výroby, distribuce a spotřeby energií a tepla. Pod takový imperativ se rád podepíše každý solidní politik, české vládní činitele nevyjímaje. Brusel na tuto bohulibou činnost časem nepochybně shromáždí i nemálo podpůrných prostředků, vědeckých a technických studií a nikoliv naposledy také mediálně zdatných expertů. Jenže… Technická báze současné české energetiky a teplárenství, vygenerovaná většinou v polovině XX. století, má svá nejlepší léta za sebou. Rychle zastarává. Je žádoucí si zanalyzovat, dokdy nám vydrží. Jaká by byla současná cena za její modernizaci a zda vůbec by zajistila kýžené produkční efekty + ekologickou akceptovatelnost. Nebude perspektivnější pomýšlet už rovnou na její razantní transformační přestavbu? Od nízkouhlíkových dílčích forem a zdrojů až k dominantně nefosilní podobě. Jádro se pro tento transformační proces podbízí jako jeden z optimálních a dlouhodobě využitelných nástrojů. Kdo nahléd ne do křišťálové koule? V příštích týdnech a měsících je třeba se připravit na řadu přednášek, článků i mediálních debat s politiky a s lidmi z branže, kdy konečně a jaký tendr se u nás vypíše. Nevyhneme se ani spekulacím, kdo má větší šance. Dojde i na kalendář. Kupříkladu podaří se ČEZ završit složitá jednání a povolovací řízení podmiňující start stavebních prací v jižních Čechách ještě do konce mandátu této vlády? Kdy a jaký bude zvolen dodavatel? Kdy a jaký finální projekt položí na stůl? A pokud získá příslušné stavební povolení (řekněme v mezidobí 2023–2025), lze reálně počítat s novým proudem z Temelína a Dukovan dříve než v roce 2033? Atd. atd. Vyloučit nelze ani dočasné rezervní scénáře v podobě resuscitace ekonomických mrtvol à la paroplyn, pokusy o opětovné dotace (tentokráte pod pláštíkem intenzifikace) do využívání tuzemské biomasy, eoliky apod. Literární a filmový klasik praví: Léto budiž pochváleno! To nadcházející české (alespoň co se týká energetiky) nepochybně bude. B. Karvinský
