V jaké situaci je dnes dostavba českých jaderných elektráren? Stále ve stejné. Za posledních roky se nic nezměnilo. Stále máme energetickou koncepci, podle které mají nové jaderné bloky nahradit uhelné bloky především v severních Čechách, ale přitom se nic neděje. Nikdo nechce rozhodnout o tom, kdo a co bude stavět a za jakých podmínek. Přitom třeba rozhodnutí o případných státních garancích je ještě důležitější než rozhodnutí o konkrétním typu reaktoru. A je Česká republika schopna začít případně rychle stavět? My jsme v situaci, kdy jsme v podstatě připraveni velmi dobře. Především v Temelíně už byla provedena velká část přípravných prací, které se dají udělat ještě před rozhodnutím o tom, který reaktor se bude stavět. Tím myslím například hodnocení dopadů na životní prostředí, tedy studie EIA, a tak podobně. Paradoxně se teď v některých případech stává, že již hotové kroky se musí opakovat, protože původním rozhodnutím vypršela platnost. To není nepřekonatelný problém. Stále ještě ovšem zbývá před samotným zahájením stavby provést řadu administrativních kroků – jedním příkladem je vyřízení samotného povolení ke stavbě –, které nelze udělat, pokud nebude jasné, co přesně se bude stavět. Jak je to s cenou? Zvláště v evropských podmínkách jsou nastaveny vysoká cena práce i extrémních nároky na bezpečnost a přípravné řízení. Pokud vezmete samotné náklady na stavbu, patří v našich podmínkách jádro k těm nejlevnějším řešením. V reálných podmínkách ovšem hraje rozhodující roli cena kapitálu nutného ke stavbě. Stavba reaktoru je kapitálově velmi náročná, a pokud jsou půjčky investora drahé, zvyšuje se i cena vyrobené elektřiny. Navíc ke zdražení vede i zdržení či prodlevy stavby. To je také jedním ze zásadních důvodů výrazného navýšení ceny u nových bloků elektrárny Vogtle v USA i Olkiluoto ve Finsku. I když zde byla řada dalších vlivů spojených s tím, že šlo o první stavby daného typu reaktoru. Za určitých podmínek se ovšem dá jaderná elektrárna postavit i v Evropě relativně levně. Za jakých a o jaké ceně se bavíme? Jde o projekt s velikým politickým rizikem, a tak klíčovou roli hraje i politika. Nejpříhodnější je, pokud za stavbu ručí stát s přístupem k levným úvěrům, který jej bere jako strategické rozhodnutí v rámci své energetické bezpečnosti a zajištění levné elektřiny pro průmysl a obyvatelstvo. V takovém případě nejspíše bude možné zaručit, že nedojde ke změně rozhodnutí o stavbě při výměně politické garnitury, a zároveň nebude takový tlak na rychlou návratnost projektu – takový stát nemusí požadovat, aby se mu investice vrátily do 15 let jako u komerčního investora, ale třeba za 30 či více let. Životnost moderních reaktorů je 60 let. Takový případ vidíme v Maďarsku, kde se výsledná cena elektřiny z dostavovaných bloků elektrárny Paks odhaduje na 50 až 55 eur za MWh. To je tedy zhruba současná cena silové elektřiny na burzách v našem regionu – a předpokládám, že spodní hranice možností. Co kdyby byla situace jiná a šlo by o soukromou investici? Zde si můžeme pomoci příkladem Velké Británie. Tam sice také o stavbě rozhodl stát, ale pak si najal soukromého investora, aby stavbu provedl za peníze, které si investor sám sežene. Investor také zároveň na sebe bere riziko spojené se stavbou. Takový investor nedosáhne na tak levné úvěry, navíc nejistota kolem projektu je vyšší, a tak je výrazně dražší i pojištění rizika. Soukromý investor také nemůže říci svým akcionářům, že návratnost projektu bude 30 let. V takovém případě se pak v evropských podmínkách cena za MWh dostává na hodnotu kolem 100 eur, jak to vidíme právě ve Velké Británii. V každém ze zmiňovaných případů jde o ovšem o jiné reaktory. To roli nehraje? Ano, v jednom případě jde o ruský, ve druhém o francouzský reaktor. Ale minimálně na papíře mezi nimi není v ceně za jednotku instalovaného výkonu zásadní rozdíl. Mnohem větší roli hraje právě finanční model. Z těchto skutečností také logicky plyne, že nejdříve se musíme rozhodnout, zda jde o dlouhodobou strategickou investici státu, nebo zda jde o komerční projekt soukromého investora. Od toho se pak bude odvíjet celková cena investice i následná cena elektřiny. Jak dlouho by mohla stavba trvat? To lze těžko říci dopředu, už samotné stavební řízení je složité a je v něm řada subjektů. Samotná stavba ale nemusí být tak dlouhá. V Bělorusku byla dohoda o stavbě dvou bloků podepsána v roce 2011 a první z nich se podle všeho bude uvádět do provozu už příští rok. Je to samozřejmě Bělorusko, které je nám v mnoha ohledech vzdálené, ale samotná stavba probíhala pod poměrně přísným mezinárodním dozorem, protože bloky stojí zhruba 50 km od hranice Litvy. Pro nás bude ještě zajímavější zkušenost Maďarska, kde by stavební povolení mělo být snad uděleno do konce roku 2018. Uvidíme, jak rychle jim to půjde v podmínkách Evropské unie. Původní plány hovořily o dokončení stavby někdy v roce 2026 až 2027, ale to nepovažuji v současné době za pravděpodobné. Bude však opravdu absurdní, pokud by se Maďarsku podařilo elektrárnu někdy na konci 20. let uvést do provozu, a my se budeme stále rozhodovat. Ovšem nechci tvrdit, že musíme začít do té doby stavět za každou cenu. Je důležité začít stavět, ale ještě důležitější je v pořádku stavbu rychle a efektivně dokončit. Nestačilo by Česku jen renovovat a udržovat v provozu naše stávající jaderné elektrárny? Jak jsem říkal, podle státní energetické koncepce se má jádro spolu s obnovitelnými zdroji postarat o přechod k nízkoemisní energetice. Tedy nahradit uhlí v energetickém mixu. A to bez stavby nových bloků nelze. Není nutné s vyřazením starších bloků spěchat, alespoň technicky Dukovany mohou fungovat 60 let. Problémy spíše budou politické. Ale jen udržování stávajících bloků uhelnou elektřinu nenahradí. Nutnost využívání jádra si nyní uvědomují i členové českého Greenpeace, kteří změnili názor na jadernou energetiku a v posledních letech dlouhodobý provoz alespoň existujících bloků začali podporovat. Text byl převzat z časopisu Svět plný energie
