Byť se americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku má věnovat prvotně zkoumání vesmíru, podporuje celou řadu výzkumných projektů naší planety (a vysloužil si za to v nedávné době i kritiku od amerických republikánů). Nyní si k nim - byť ve velmi skromném měřítku - přibral i jednu archeologickou záhadu ze Střední Asie. Na svých stránkách NASA zveřejnila ke stažení podrobné fotografie donedávna zcela neznámých umělých útvarů z kazašské stepi. Jednodušší přístup k těmto materiálům má dát odborníkům lepší možnosti zkoumat odlehlé a stále velmi záhadné objekty, které objevil nadšený amatér přímo od počítače. Dmitrij Dej se do hledání středoasijských archeologických památek na Google Earth pustil v roce 2007, kdy sledoval pořad o pyramidách na Discovery Channel. V něm se mimo jiné říkalo, že pyramidy nejsou jen egyptská záležitost. Pokusil se je tedy najít i v Kazachstánu. Začal na mapách v blízkosti svého města Kostanaj, ale první objev učinil až mnoho kilometrů na jih. Nebyla to pyramida, ale jakýsi ohromný čtverec o délce stran 284 metrů dělený diagonálními čárami. Obrazec později označený za Čtverec Uštagoj vytyčovaly ve stepi malé kopečky, ne třeba linie obnaženého světlejšího podloží (technika používaná u „geoglyfů“ z peruánské pouště Nazca). Neplatí to ovšem univerzálně: minimálně v jednom případě bylo k jeho vytýčení použito dřevo, nikoliv hlína. Dej podle svých slov považoval útvar nejprve za pozůstatek nějaké aktivity ze sovětské éry, konkrétně z doby rozorání celin ve Střední Asii. Amatérský archeolog změnil názor, když druhý den objevil na snímcích další obrazec, tentokrát útvar podobný svastice doplněný „ornamenty“ na koncích ramen - a to na sovětské zemědělce moc nevypadalo. Do konce roku objevil dalších 8 podivných útvarů, v roce 2012 jich měl 19, k letošnímu roku už 260, řekl v říjnu 2015 Dej New York Times (více informací se dá najít na jeho webu turgay.kz). Jejich původ i účel zůstávají záhadou. Dejova práce zaujala i kazašské archeology a v srpnu 2007 a později v roce 2013 podnikli sondu do jedné „mohylky“. Ale šlo jen o uměle navršenou hromadu hlíny, řečeno zcela přízemně. V jednom případě se v blízkosti útvaru našly stopy po neolitickém sídlišti z doby před 6000 až 10 000 lety, ale jeho obyvatele v tuto chvíli nelze s útvarem nijak spojit. Datování také není nijak jednoznačné. Archeoložka z Cambridge Giedre Motuzaite Matuzeviciutová pro NY Times uvedla, že její zkoumání jednoho „kopečku“ naznačilo stáří necelých 3000 let. Ani ona neobjevila žádné pozůstatky po jejich tvůrcích, ale použila metodu, která umožňuje datovat poslední ozáření některých minerálů sluncem (opticky stimulovanou luminiscenci). Velké rozpětí výsledků pokusů o datování může být zaviněné jen nedostatkem důkazů, ale nemusí. Stavba podobných objektů musela být organizačně i materiálově velmi náročná a nedá se čekat, že by stovky objektů vznikly v jednom jediném krátkém historickém období. Účel útvarů je samozřejmě neznámý. Ze vzduchu je autoři sledovat nemohli, takže buď byly určeny jen pro oči bohů nebo jiných nadpřirozených bytostí (i starověké chrámy byly plné prvků, které věřící či kněží nikdy vidět nemohli) nebo/zároveň mohlo jít o pomůcku pro pozorování pohybu hvězd, jak spekuluje Dej. V tomto ohledu nejsou mantinely pro lidskou fantazii téměř žádné. I v tom tkví kouzlo objevu.
