Nové technologie ve Strategii Armády České republiky

V roce 1949 založilo 10 evropských států, USA a Kanada, společný bezpečnostní systém, založený na vzájemném partnerství - Severoatlantickou alianci (NATO), který by jim umožnil odolat případnému ohrožení jejich bezpečnosti. Systém se postupně rozšiřoval o další země a v roce 1999 byla do aliance přijata i Česká republika. Členství v alianci přináší nejen záruky, plynoucí ze společné ochrany vlastní bezpečnosti, ale pro každou partnerskou zemi vlastní povinnosti a úkoly, od kterých se vyvíjí dlouhodobá strategie partnerství. V České republice představy o funkci a potažmo vývoji vlastní armády kolísaly v minulých letech většinou podle individuálních personálních zájmů. Vyjasnit často kritizované neuspořádané vývojové etapy a do armády zavést určitý řád a smysl se pokouší soudobý postup vytváření strategie Armády České republiky na příštích 10-15 let, ke kterému přistoupil v minulých dnech ministr obrany Alexandr Vondra. Pro zpracování strategie vybral 15členný odborný tým, jehož výsledky by měly být známy v tzv. Bílé knize už v březnu příštího roku. Při této příležitosti je vhodné si připomenout některé základní pasáže smlouvy aliance, která spolu s ekonomickými možnostmi země a svrchovaností České republiky při řešení vlastní bezpečnosti vytváří základní rámec budované Strategie Armády České republiky. Základním posláním NATO je ochrana bezpečnosti a svobody všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Základním funkčním principem Aliance pak je zásada společného závazku ke vzájemné spolupráci mezi svrchovanými státy, kdy solidarita v rámci Aliance zaručuje, že žádný členský stát nebude nucen spolehnout se pouze na své vlastní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů. Aniž by dohoda zbavovala členské státy jejich práva a povinnosti zhostit se svých svrchovaných závazků v oblasti obrany, umožňuje jim Aliance naplnění bezpečnostních cílů cestou kolektivního úsilí. . Zahrnout do Vondrovy „Strategie“ všechny armádní obory, které se v naší armádě i za sníženého počtu 23 000 jejích příslušníků vyskytují, není jistě lehký úkol. Určité pochybnosti v přístupu k úkolu jsou hned už z počátku nad obsazením tzv. vybraného zpracovatelského odborného týmu, kde zdaleka ne všichni patří do okruhu armádních odborníků. Přesto přejme i tomuto týmu zdar v jeho poslání, viditelně potřebném i při tak závažných rozporech v realizaci naší obranné politiky, jak se objevují v současné době i na nejvyšších vládních postech. Naší specifickou otázkou je i celková funkce početně menšího rozsahu nově sestavené armády a otazníky visí nad téměř každým jejím oborem. Pro optimální plnění úkolů Aliance a zabezpečení jejích funkcí, je důležité i vzájemné sladění jednotlivých armád partnerských zemí, metodiky, způsobu řízení i vybavení, včetně kompatibility zbraňových systémů. Stačí jen připomenout existenci a s ní technické vybavení jednoho jediného jejího oboru, který se dlouhá léta pyšnil ve světě i u nás označením „královny bojiště“ – dělostřelectva. Navíc jeho funkci dnes stále více ovlivňuje nebývalý rozvoj vojenských technologií a řídicích systémů, kdy dosavadní počty nahrazuje nová kvalita, vývoj řízení palby, naváděcích systémů a pro nás, jako partnera Aliance logicky požadavek vzájemné kompatibility při společném řízení vojenských operací. Klasickým příkladem v oboru dělostřelectva mohou být zbraňové systémy, představované dnes u preferovaných mobilních prostředků aktuálními samohybnými houfnicemi. Tady jsme patřili na vrcholu výroby naší vojenské techniky ještě ve společném státě mezi zbraňové velmoci a vedle toho, že jsme světu dali obecně užívané základní názvosloví této zbraně, vyráběly se u nás i vynikající typy houfnic, z nichž samohybný typ DANA ShKH vz.77 ráže 152 mm s automatickým nabíjením byl ve své době na světové špičce a i dnes patří mezi nejlepší. Konstruován byl už tehdy na základě kolového podvozku upraveného z vozu Tatra T-815 s pohonem 8x8, oproti ve světě většinou užívaným pásovým podvozkům. Ještě koncem devadesátých let, kdy se stala naše armáda partnerem armád zemí NATO, jich měla k dispozici téměř ke třem stovkám. Při požadavku na kompatibilitu vybavení zbraňových a řídicích systémů v rámci Aliance se tu střetává jeden z hlavních parametrů, ráže 152 mm u našich systémů a obecná ráže 155 mm u dělostřelectva většiny armád členských států. Zůstat či nezůstat u našich oblíbených houfnic Dana s ráží 152 mm nebo přejít k ráži obecně v NATO užívané, 155 mm. Tato věc není dodnes dořešena a stává se tvrdým oříškem i při současných strategických úvahách (tušili jsme to už i před rokem 89 a proto se tehdy ještě vyvíjela další samohybná houfnice Zuzana s už uvažovanou ráží 155 mm, ale po rozdělení státu její další vývoj přešel na Slovensko). Logické rozuzlení v tomto jednom oboru a u tohoto jediného zbraňového systému tu může přinést zásadní požadavek na způsob vedení moderního boje při zkvalitnění součinnosti všech jeho složek, větší přesnosti vojenských operací, větší přesnosti vedení palby a v neposlední řadě i automatického indukčního programování parametrů střelby. U dělostřelectva, zaměřeného na ráži 155 mm, vede k tomu hlavně vývoj nové, na cíl naváděné munice. Ta má své nepopíratelné výhody, jak v technických parametrech, tak do jisté míry i humánní - při přesnosti dosažení zaměřeného vojenského cíle zůstává jeho okolí neporušené, výrazně se snižuje počet potřebných výstřelů a tedy i počet dopravované zásobní munice. Menší počet výstřelů dává po ukončení střelby i možnost rychlejšího přesunu vlastního palebního postavení, což vyžaduje moderní způsob boje při pokroku v zaměřovacích radiolokátorech pro sledování dráhy letu střely, které může využívat i protivník k protiúderu. Na cíl naváděná munice je v závěrečné vývojové fázi u několika výrobců. Rozhodující je přitom vývoj dílů s iniciačním systémem – hlavového zapalovače, který přebírá navíc funkci systému pro korekci dráhy letu střely. Pravděpodobně nejdál je v této závěrečné fázi spolupráce firem Junghans Microtec a BAE Systems, popř. ještě dceřiného závodu firmy Junghans T2M. Ve vývoji jsou dva způsoby, systém navádění střely na cíl pomocí navigačního družicového systému GPS, případně systému Galileo a způsob s autonomním naváděním. U obou systémů se u střely programuje delší dráha letu, než jaká je potřebná k dosažení cíle. Ke korekci dráhy se užívá brzdový systém střely v podobě výsuvných klapek, umístěný u jejího iniciačního systému v hlavovém zapalovači. Při využití navigační satelitní sítě se pomocí GPS určuje letová poloha střely. Data o poloze získává od GPS modul vestavěný v zapalovači, vyhodnocuje je vůči souřadnicím cíle a vysunutím brzdicího systému ovládá další let střely a její přesný zásah. Vedle brzdicích vysunovatelných klapek jsou ověřované i mechanismy s textilními čelními „padáčky“. Testy na přesnost zásahu prokázaly u takto upravené munice na vzdálenost střelby 27 km okolo 25 m. Pokud by došlo z nějakých příčin k selhání systému GPS, pak u stejného typu střely se při testech na vzdálenost 10 km dosáhlo přesnosti 40 m. Autonomní navádění střely na cíl se vyvíjí v dceřiném závodu firmy Junghans T2M S.A.S. ve francouzském La Ferté St.Aubin. U tohoto systému, označeného SPACIDO (Syst? me d´amélioration de la Précision de l‘ Artillerie par Cinémom? tre Doppler), se dráha střely upravuje podobným brzdicím prvkem, vestavěným v zapalovači střely, ale tentokrát řízeným na základě vlastního radarového měření skutečné rychlosti střely v úvodní fázi jejího letu. Přitom se zjišťuje i odchylka od teoretického předpokladu. Na základě vyhodnocení těchto dat je zadán přes anténu zapalovače impuls, kdy má dojít na zapalovači letící střely k vysunutí brzdicích klapek. Oba systémy se testují s multifunkčním zapalovačem, kde se předchozím indukčním programováním vybírá z funkce přibližovací, časovací, nárazové nebo nárazové se zpožděním a určují se základní data střelby, včetně tzv. bezpečné fáze letu střely. Zapalovač má připojení závitem 2“ a určen je pro munici ráže 155 mm a 105 mm. /jš/