Nemáme ani nickname

České politické a ekonomické prostředí se začíná nápadně přichylovat k pojetí nákup, vyždímej a prodej, i když s prvky pověstných vstupů Petra Čtvrtníčka hledícího na Svazu do PC obrazovky se stupidními dotazy na rtech. Dnes už negativně hodnocená kupónová privatizace se stala realizačním hřištěm někdy skutečně chytrých hochů hrajících své matematické hry na hraně legálnosti. Ale výsledek? Oni hráli o své peníze, lidé a společnost o budoucnost. Pohled do světa ekonomiky však dokazuje, že každá hra má své meze a každá země moc a moc dbá na vytváření svého image pomocí značek. Ve slavné značce je zhmotněna esence společnosti, je v ní síla lidského potenciálu dané země. I v USA se snaží zachránit své automobilky. Neboť Ferarri se stává synonymem technické Itálie, Olympus nebo Canon je spojen s Japonskem, které se mimochodem může chlubit desítkami takových pojmů, německé brands ani nemusíme zmiňovat. Jenom Česká republika takové synonymum nemá. Naše země je dnes spojována s pojmem Praha, krásné kulisy naplněné pivem, prostitutkami a knedlíky, ale skutečná světová značka proslavující zemi - tak tu nemáme. Všechny jsme je prodali s odůvodněním, že je neumíme udržet. Zajímavé je, že si je posléze udrželi jiní Češi, ale za zahraniční odměny. Říká-li komik: ty vole, co to je nickname, můžeme v tom vidět nepojmenovatelnost současné české existence. Českou ekonomiku zachraňují dnes nadaní a tvořiví lidé pracující obrazně řečeno jako technologové ve výrobě. Placení ve mzdě. Přežili privatizaci a jejich peníze mají doma ti, co si zahráli monopoly. Prostě nakup, vyždímej a prodej. Ale je existence malého národa jen hra? Vzpomínáme- li dnes 17. listopad 1989 je to dobře, pokud se také podíváme skutečnosti do tváře. Pohled to rozhodně hezký není. JAN BALTUS