Zatímco strávníků na světě neustále přibývá, jak roste počet obyvatel, počet rukou, které je živí, se spíše snižuje. Na celém světě – především ale v tom vyspělém – se zvyšuje průměrný věk aktivních zemědělců. Jde o obor s nízkou mírou ziskovosti (potažmo i platy), nejistými výnosy (protože počasí je nemilosrdnější než burza) a malou společenskou prestiží. Když se lidem nechce pracovat nebo zaměstnávat jiné lidi, nastupují stroje. Tak tomu je po celou dobu „zemědělské revoluce“, která proměnlivým tempem probíhala po většinu 20. století. V rozvojových zemích za minulé století kleslo poměrné zastoupení zemědělců mezi pracujícími z cca 80 procent v roce 1900 na 40 procent. Ve vyspělých zemích pracovaly v roce 1900 v zemědělství zhruba dvě pětiny práceschopných, dnes jsou to v průměru zhruba čtyři procenta. V ČR je to něco přes dvě procenta. Ale zřejmě i to je příliš. V zemědělské výrobě se pomalu rozjíždí další velká změna: tentokrát ve znamení robotů. JEZDÍ SAMY! Odborníky, kteří připravovali systém globální navigace GPS, například svého času podle vlastních vyjádření velmi překvapilo, že jejich systém si v civilním sektoru brzy našel cestu do zemědělské techniky, která přesnou navigaci používá pro „autopilotáž“ na velkých lánech bez orientačních bodů. Dnes jsou k dostání už i automatizované traktory, sledující a kopírující činnosti vedoucího stroje, takže jeho řidič najednou ovládá (zatím dvoučlennou) flotilu. Postup se dnes dovádí k větší dokonalosti. Firma Kinze například ve spolupráci s odborníky z Jaybridge Robotics představila prototyp zcela autonomního secího stroje, tedy traktoru vybaveného secím zařízením. Dokáže se vyhýbat překážkám a pokryje zadané území, jak nejlépe je to možné. V Nizozemsku se zase po polích pohybuje bez řidiče traktor s novým, „chytrým“ automatickým pohonným systémem, který dokáže rychlost a dráhu přizpůsobit terénu, takže se zemědělci nemusí bát vypustit ho ani do velmi nepříznivých podmínek. Obvykle však majitelé budou asi chtít mít podobné stroje pod dohledem; jsou přece jen příliš drahé. Ale není vysloveně nutné, aby zemědělec najednou měl na starosti jen jeden stroj: v brzké budoucnosti by se „inteligence“ těchto mechanismů měla podle plánů zvýšit směrem ke zlepšení možnostem spolupráce. KRÁVY V SAMOOBSLUZE Roboty nahrazují lidskou ruku i jinak. Už roky se používají různé automatické dojicí stroje, které se obvykle obejdou zcela bez dohledu člověka. Vyžadují jistou spolupráci od skotu, ale tu si dokážou zajistit: třeba tím, že kravám při dojení poskytují příjemnou masáž. Podobné komplikované stroje jsou k vidění i v rostlinné výrobě, především ve sklenících. Třeba anglická firma CMW nabízí robot pro automatický postřik, španělský Agrobot zase má stroj, který zvládne sběr jahod. V obou případech jde o poměrně drahé a komplikované stroje, které pracují pro jistotu pod dohledem obsluhy. Ale proč spořit jen napůl? Nejlepší by bylo vyhnout se lidskému dohledu úplně, myslí si řada výzkumníků a firem po celém světě. Na celém světě tak probíhají projekty na vývoj univerzálních robotů, které se dokážou samy rozhodovat či si přímo hledat práci. Například Evropská unie spustila v rámci 7. rámcového programu (z něhož už dnes čerpat nelze) výzkumný projekt nazvaný cRops (Clever Robots for Crops, tedy Chytré roboty pro plodiny). Začal v říjnu 2012 a podílí se na něm celkem 10 evropských zemí od Nizozemska po Slovinsko. Jeho cílem je vytvořit roboty použitelné především v ovocnářství. Mají být schopné přesného a cíleného nástřiku důležitých částí rostliny (např. pouze napadeného listoví), ale také by měly automaticky rozpoznat zralost ovoce a případně ho šetrně rovnou sklidit bez poškození. A JDE TO... Podle zatím publikovaných výsledků se většinu těchto cílů už podařilo v laboratořích splnit. Roboty už předvedly, že „česači“ jsou vyhovující a poznají například v podstatě s dostatečně velkou přesností nezralé ovoce od zralého (zatím mají údajně problémy s orientací, to má být další cíl). Postřiky zvládly evropské roboty, a nejen ty, také velmi dobře. V tomto ohledu jsou dokonce ekonomicky možná nejzajímavější. Protože dokážou ve většině případů pomocí optické analýzy určit, na které části rostliny je postřik zapotřebí a na které ne, úspora chemikálií proti plošným postřikům je ohromná. Ve zkouškách na různých plodinách v různých podmínkách (od Izraele po USA) se úspory pohybují v průměru nad 80 procent. Evropské roboty, třeba dánský projekt Hortibot, mají zvládnout také kromě postřiků i boj proti plevelům. Stroj je vybaven poměrně přesným mechanickým ramenem, které má být schopné plevele vytrhnout. Není to vůbec jednoduchý úkol, protože rostliny si (kupodivu) v přirozeném prostředí rostou, jak se jim zamane. Je proto těžké vyvinout levný a výkonný mechanický systém, který by si poradil s každou situací. Uvažuje se tedy o možnostech „vyzbrojit“ roboty jiným systémem. Firma Blue River Technology například uvažuje, že její vyvíjený Lettuce Bot (v překladu Salátobot, i když tento název se u nás asi neuchytí) by mohl být vybavený tryskou s rozžhaveným rostlinným olejem či vodní párou, které plevel zničí. VYPLATÍ SE JEDNODUCHOST? Některé projekty jsou evidentně připravené do praxe a je otázkou, kdo v tomto směru bude mít výhodu. A tady možná neuškodí trocha pesimismu. Japonské a evropské projekty vypadají sice zajímavě, ale obecně jsou grantové výzkumné projekty při převodu do praxe spíše nepružné. Roli podle některých hraje i komplikovaná evropská politika. „Kdyby se projekt cRops zaměřil na jedno určité ovoce, tak by cesta k praktické aplikaci byla jednodušší,“ postěžovala si nedávno časopisu Forbes Catherine Simonová, šéfka a organizátorka mezinárodní robotické konference Innorobo, a vysvětluje: „Ale vývoj zpomaluje nutnost koordinace spolupráce několika zemí, jejich vládních dotací a podpor.“ Obává se tedy, že v praktické realizaci Evropu předstihnou jiné země, především USA. NOSIČI KVĚTINÁČŮ Právě ve Spojených státech se totiž najdou firmy, které se drží právě jednoduchého postupu. Na pohled zajímavý je třeba příklad jednoho nováčka z oboru, firmy Harvest Automation. Začala jako malý start-up, ale podařilo se jí zaujmout investory, a v září loňského roku zahájila dodávky svých prvních strojů. Firma zatím nabízí jeden úzce specializovaný produkt, který by mohl sloužit jako platforma k dalším inovacím. Harvey je malý manipulační robot, který, jednoduše řečeno, neumí nic jiného než přepravovat květináče se sazenicemi z jednoho místa na druhé. Zvládne nádoby zhruba v objemu od 3 do 20 litrů. Jde na pohled o triviální dovednost, ale společnosti Harvest Automation se zdá, že v první fázi to stačí. Tyto roboty se používají ve velkých obchodech či pěstitelských školkách. Rostliny totiž během pobytu v nich překonají podstatně více kilometrů než by se zdálo. Musí se pravidelně přemísťovat, aby měly vhodné podmínky a dostatek místa k růstu, přitom nezabíraly zbytečně mnoho místa, protože i to něco stojí. Stroje mají jednoduchý grafický ovládací panel, na kterém obsluha (ta prý se obejde bez jakéhokoliv kromě zcela základního technického vzdělání) může zadat vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami a vzor, ve kterém mají být umístěny. Můžou tam rozmístit vhodně novou zásilku nebo rostliny naopak připravit pro vyzvednutí zákazníky. LEVNÉ NEJSOU, ALE UŽ SE VYPLATÍ? Jeden stroj stojí úctyhodných 30 000 dolarů (tj. 600 000 korun!). Jeden z prvních zákazníků novinářům řekl, že i za takovou cenu by se po pouhém jeden a půl roce provozu mohly náklady vrátit. Klienti si cení například toho, že roboty není problém „propustit“ (tj. vypnout) třeba v zimním období, kdy je práce málo. Roli v rozhodování amerických investorů hraje i nejistá situace na pracovním trhu: tvrdý postoj k „ilegálům“, kteří udělají většinu manuálně náročné práce v zemědělství, je v USA politická móda. Ale to předbíháme událostem. Zatím není jasné, jak se výrobky firmy osvědčí, zkušeností je málo. Testy, které ještě předcházely samotným dodávkám, prý byly úspěšné (a někteří zákazníci si roboty po vyzkoušení evidentně i koupili), ale rozhodne až praxe. Pokud v ní roboty uspějí, Harvest Automation už má plán dalšího vývoje. V porovnání s evropskými cíli jsou na pohled skutečně skromné: nejprve by se roboty měly naučit rostliny ještě hnojit a zastřihávat. A až poté by mohly přijít na řadu stroje, které umí také sbírat jednotlivé plody. Firma by začala „něčím, co připomíná květináče“, jednoduše proto, že ty jejich roboty už poznávají. A až poté by se mohla věnovat sběru dalších plodů, od jablek k citrusům. Právě nástup malých autonomních jednotek by mohl být nejzajímavější částí nového vývoje. Možná nebudou tak dokonalé, aby mohly přímo spolupracovat s lidmi v těsných prostorách, ale na polích a v sadech by se mohly uplatnit mnohem snadněji. Ještě z jednoho důvodu může být pro zemědělství výhodná „tréninková plocha“. Jak jsme říkali na začátku, nejde zrovna o zlatý důl. Roboty pro něj musí být levné, robustní a trvanlivé. Takové stroje se neztratí ani jinde než na polích. /jj/
