Pokusy o efektivní exploataci supravodivosti v praxi pokračují. Nejnověji hodlá postavit 4kilometrové vysokoteplotní supravodivé vedení (HTSC – High-Temperature Super-Conducting) nizozemská společnost TenneT. Projekt hodlá realizovat do června 2019. Pokud bude úspěšná , stane se provozovatelem nejdelší trasy supravodivých kabelů na světě. Podle generálního ředitele společnosti Mela Kroona chce novým projektem potvrdit nejenom minimální ztráty energie při přenosu na napěťové hladině 150 kV. Zároveň jej chce implementovat do nizozemské přenosové soustavy v podzemí. Právě tam spatřuje management firmy budoucnost nasazování supravodivých kabelů vysokého napětí, a to včetně městských center a aglomerací v hustě zalidněných regionech. TenneT při vývoji a implementaci HTSC kabely těsně kooperuje s nizozemskými vědeckými ústavy a univerzitami v Twente a v Delftu. Nemalou měrou se do projektu zapojily rovněž Institut pro vědu a udržitelný rozvoj a Technická univerzita v Eindhovenu. HTSC ka bely si už svou premiéru v pra xi od byly A to v několika vyspělých státech. První projekty o délce pod 1 km byly realizovány v USA (kupř. 600metrový kabel v New Yorku v roce 2009). Zpravidla fungovaly samostatně, nikoliv jako integrální součást vysokonapěťové soustavy. Nejdále v tomto směru dospěly německé firmy v čele s RWE vloni v Essenu. Tamější kilometrový supravodivý kabel nahradil standardní vedení 10kV. Projekt ovšem vyšel na 13,5 mil. eur, z toho 6 mil. eur pokryly státní dotace. Vědci konstatují, že už jsme vstoupili do období, kdy je reálné projektovat, budovat a provozovat úseky supravodivých kabelů v délce 3–4 km. Limitujícími faktory jsou přirozeně cena supravodivých kabelů (klasické vodiče převyšuje 3–4krát) a také nutnost chladit je ve velkých objemech. Do budoucna však hledí s optimismem, zejména pokud se podaří zvětšit objem produkce supravodivých kabelů a zdokonalit technologie chlazení. Supravodivost už zn áme od roku 1911 Za její objev lidstvo vděčí nizozemskému fyzikovi Heike Kamerlingh-Onnesovi. Zabýval se experimenty s extrémně nízkými teplotami a chováním širokého spektra látek při teplotách několik stupňů nad absolutní nulou. Při pokusu s čistou rtutí Onnes v roce 1911 zjistil, že při poklesu její teploty pod tzv. kritickou teplotu (pro rtuť 4,2 K), skokově klesne i její odpor stejnosměrnému proudu na neměřitelnou hodnotu. Detailní vysvětlení supravodivosti podala v roce 1957 trojice vědců Bardeen, Cooper a Schrieffer. Jejich výklad objasňující princip supravodivosti (BCS). Konstatovali, že se elektrony při dosažení kritické teploty dokážou párovat. Vytvoří tzv. Cooperovy páry a obsazují pouze jeden kvantový stav. S látkou pohybují bez odporu a vypuzují vnější magnetické pole. Supravodivost fungující na tomto principu (tzv. konvenční supravodivost) však nedokáže vysvětlit jev vysokoteplotní supravodivosti. Ta probíhá za teplot o 70 K vyšší, tedy za teploty dnes běžně dostupného kapalného dusíku. Fenomén vysokoteplotní supravodivosti se intenzivně analyzuje a první badatelské výsledky umožnily některé pozoruhodné praktické aplikace. Vědci už dokázali vytvořit supravodivé materiály i za pokojové teploty. Avšak jen dočasně. Stabilní, široce uplatnitelný supravodič za běžných teplot se teprve rodí. Za vysokoteplotní supravodiče se dnes považují materiály na bázi oxidů mědi, v kombinaci se vzácnými kovy. To je mimochodem teplota citovaného kapalného dusíku. Ten ochladí kabely na optimální úroveň, kde jejich elektrický odpor poklesne téměř na nulu. To umožní eliminovat tepelné tzv. Jouleovy ztráty. Při konvenčním ztrátovém způsobu vedení elektřiny na napěťové hladině 150 kV je zapotřebí kvůli odvodu tepla z vodičů ukládat kabely do pásu země širokého min. 12 m. Supravodivé projekty vystačí i s 3 m. /ex/
