V TT č. 3/2015 jste publikovali článek Nad Pithartovými limity se smráká… Jsem rodačka z Podkrušnohoří. S řadou otištěných faktů souhlasím. S několika však musím polemizovat. Především si nepřeji, aby rozhodnutí o dalším osudu podkrušnohorských zásob uhlí opět činili politici. Tu šanci už měli. Celé čtvrtstoletí. A podívejte se, jak nechali situaci vyhrotit. Proč by o nerostném bohatství státu (tedy každého z nás, jeho občanů) měla znovu rozhodovat hrstka politiků a lobbistů okolo nich? Proč se už dopředu (alibisticky?) naznačuje, že: „Úprava limitů neznamená okamžité rozšíření těžby hnědého uhlí. Jen přípravný proces by trval 5 let.“ To abych jen letmo citovala z expozé pana ministra Mládka na webových stránkách jeho vlastního resortu. Ani mne už nelze oslnit (či zmást?) výčty variant případného řešení. Kterákoliv z nich (mimo setrvání u limitů) více či méně ublíží mému rodnému kraji. Děje se tak celé minulé století. Roky jsem si myslela, že rozhodnutí o dotěžení (anebo o definitivním zakonzervování) zbytku uhelných zásob, který můžeme odkázat generacím našich vnuků a pravnuků, je třeba svěřit výlučně odborníkům. Pak na mou rodinu a naši firmu dopadly finanční důsledky tzv. solárního boomu po česku. Trvají dodnes. Pochopila jsem, že v této zemi už nedostačuje ani (leckdy domnělá) erudovanost a kompetentnost. Primární je morální integrita subjektů a respektování práva. Severočeské uhlí má ohřát celou republiku. Nejenom Jiřetín. Zbývá proto jediné (a my to měli učinit už na samém počátku): o osudu zdejšího uhlí rozhodnout ve všelidovém hlasování. Budeme-li otálet, atmosféra v Podkrušnohoří zhoustne a nynější mediální kampaně vztahy mezi zdejšími lidmi i mezi nimi a zbytkem republiky pouze rozjitří. Navrhované referendum by dalo rovnou šanci rozhodnout každému z nás. A každý bychom také nesli vlastní díl spoluodpovědnosti za finální verdikt. Že je to nemožné? Pak se prosím začtěte do základního a vrcholného zákona této země – do Ústavy ČR. Hlava I., článek 2, paragraf 1 – říká: „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“ A pro úplnost si onu moudrou větu dočtěte až do konce. Citovanou státní moc totiž lid: „Vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“ (tamtéž). Ano, s mediální lavinou slibů i hrozeb, s kalkulacemi milionů tun uhlí a tisíců ohrožených pracovních míst, s demonstracemi a emotivními transparenty, s všeználky a samozvanými „spasiteli“ bezmála na každém rohu (a bůhvíco jsou štědře dotované mediální agentury ještě schopny vyprodukovat) se příslovečný pytel už roztrhl. Sofistikovaná a akceptovatelná východiska – chybí. Analogický problém v 90. letech řešili (a vyřešili) němečtí sousedé. Dokážeme převzít vzory odtamtud, když naše legislativa i exekutiva nejsou s to nalézt schůdná a pro naše podmínky optimální řešení? Jsme schopni vidět problémy do hloubky? Lokálně a přitom i celorepublikově? Souhlasím, že východiskem k serioznímu posouzení energetické problematiky prizmatem potřeb této republiky a v časovém horizontu do roku 2030, resp. 2040, se musí stát nová Surovinová politika ČR a Státní energetická koncepce. Jenže ani na nich se naši rozhádaní politici shodnout nedokážou. Pokaždé, co čtu v novinách o dalším a dalším referendu ve Švýcarsku, stále více občanům této alpské republiky závidím. A. K. – Ústí nad Labem
