V České republice jsme za uplynulý rok vytvořili na 24 mil. t odpadu. Asi se shodneme: na naši malou zemi je to hrozitánské číslo! A na jeho výši nic nemění fakt, že se vlastně jedná o společný účet: výroby i občanů. Budiž nám, pořádným a odpady třídícím subjektům, potvrzeno, že největším původcem odpadu zůstává i nadále tuzemská stavební produkce. Studovala jsem onu nelichotivou statistiku ČSÚ detailněji: s 308 kg odpadu na hlavu sice v „matičce“ Evropě nepatříme k největším producentům této post- -konzumní katastrofy. Před námi jsou suverénně pořádkumilovní Švýcaři (694 kg na osobu), Němci (611 kg) nebo Irové (572 kg). Ale i tak… Když sebekriticky nahlédneme do vlastního hnízda, ejhle jaké se tu najdou rozdíly! „Vítězové“ domácí ligy Středočeši vygenerují za rok 372 kg odpadu na osobu. Pomyslně uprostřed tabulky jsou Pražané (303 kg) nebo Pardubičané (s 291 kg). Na chvostu pak nejlépe obstáli Liberačané (265 kg) a Plzeňané (231 kg). Za zmínku určitě stojí bilance tzv. komunálního odpadu, tedy produkce domácností, škol, úřadů, event. drobných živnostníků. Oproti loňsku a předloňsku se příliš nemění: cca 3,2 mil. t. Moc a moc bych si přála věřit, že si s onou nevábně zapáchající a ekologicky vzpurnou masou už umíme poradit. Chyba: z citovaných 24 mil. t odpadu polovina končí stále na skládkách. Jen cca 1/4 komunálního odpadu dokážeme zrecyklovat (event. „aspoň“ zkompostovat) a pouze 1/5 odvézt do spaloven k dalšímu energetickému a teplárenskému využití. Experti ČSÚ dokáží zjištěná fakta komparovat v mezikrajových bilancích, ve vazbách na výši průměrného příjmu, na koupěschopnost po regionech a bůhví v jakých paralelách ještě. Mne v plejádě čísel zaujaly tři kolonky. První: kdo nejlépe obstál v třídění odpadu? Byli to občané v Kraji Vysočina s 54 kg na osobu. A kdo naopak nejhůře: Jihomoravané s 31 kg. A co vytřídit dokážeme? V komunálním odpadu dominují papír, sklo a plasty. K mému údivu: až se značným odstupem skončily kovy. Potěšilo by mne, aby ještě v této dekádě začala ve zmíněné statistice objemově bobtnat čísla o energetickém využití dále již nerecyklovatelného odpadu. Při naší dosavadní zamilovanosti do vršení pyramid odpadu na skládkách za každým větším městem či obcí, tento přerod v uvažování (jak exekutivy, tak mnoha nás, občanů) nebude snadný. Na vybranou však nemáme. Tažení Bruselu proti dožívajícímu předimenzovanému, věcně a ekologicky nesmyslnému skládkování odpadu není chvilkový myšlenkový zkrat, nýbrž dlouhodobá strategie. Vlády a firmy, které to pochopí dříve, mají šanci. Kdo bude staromilsky zatvrzele setrvávat na vyžilé, drahé a ekologicky již neúnosné koncepci skládkování, ten se bude muset (dříve či později) bruselské směrnici podřídit. Chytřejší a vynalézavější subjekty k přechodu na energetickou a termickou exploataci odpadu patrně získají i nějaké finanční injekce. Na pomalejší nezbude nic. Věřím, že tuto realitu si dobře uvědomuje i současný koaliční kabinet a s ním krajská exekutiva. Že ji dokáží vysvětlit různým zeleným iniciativám, které sice nenesou žádnou odpovědnost, ale rády všechno kritizují. A že věcně, právně i materiálně ji objasní také různým podnikavcům, pro něž se stal „byznys“ se skládkováním odpadu manou nebeskou. A. K. – Olomouc
