Dlouhá léta čtu a poslouchám, jak se zvětšuje průměrná spotřeba energie na každého občana. Jak si žijeme energeticky nad poměry. Jak neracionální spotřeba surovinových i energetických vstupů zbytečně prodražuje výrobky a služby domácích firem. Ano, ceny energie a suroviny lidi notně dráždí. Mnozí se snaží šetřit. Úmyslně nezmiňuji českou exotiku v podobě enormních plateb za vodné a stočné. Tam ať podniková nebo občanská sféra škudlí sebevíce, na menší výdaje nedosáhne. Jsou rok od roku pouze vyšší. Vodárenští baroni očividně absolvovali jiný kurs kupeckých počtů než zbytek národa. Podle mne se však musí i při šetření s energiemi postupovat racionálně. Ty-tam jsou doby, kdy podniky do úspor (tu pod prapory vědeckotechnického pokroku, onde hypertrofované ekologie) vrážely miliony korun a návratnost vynaložených investic byla v nedohlednu. V tom paradoxně pomohly firmám i úřadům obě ekonomické krize z minulé a současné dekády: odpovědní činitelé začali obracet každou investiční korunu v rukou dvakrát. Nejsem si jist, zda podobně racionálně uvažují také české domácnosti. Řada mých sousedů, spolupracovníků a příbuzných řešila a řeší výši faktur za spotřebovanou energii tím nejprostším způsobem: změnou dodavatelské firmy. V celé zemi jde o statisíce zákazníků. Ne každý na přechodu k jinému dodavateli ve finále vydělal. Ví bůh, kolik vln přelivu zákaznické přízně nás ještě čeká. Některá rodina či malá firma tím (snad?) cosi málo z faktur srazí. Já bych spíše sázel na hlubší sondu „do vlastních řad“, na nekompromisní analýzu parametrů nakoupených a provozovaných elektrospotřebičů. Díky bruselským direktivám o postupné náhradě starých a málo efektivních žárovek za moderní osvětlovací zdroje, o štítkování spotřebičů apod. se i u nás pokročilo v implementaci moderních úsporných zařízení a systémů. V reálu jde (bohužel) o marginální sumy. Kupříkladu na osvětlení vydají klienti od 3 do 5 % plateb. Mnohem větší hltouni jim přitom stojí v kuchyních: staré pračky a sušičky prádla, technicky překonané plynové a elektrické sporáky, málo úsporné myčky nádobí a ruku v ruce s nimi stará garda lednic a mrazáků. Naše firma je opravovala dlouhé roky. Leckdy jsme byli voláni doslova k „muzejním skvostům“. Opakovaně jsme jejich majitele upozorňovali, že jejich stará ještě předrevoluční „kamarádka“ s třídou spotřeby C možná udiví svou loajálností vůči jejich rodině nebo krámu, nikoliv už provozními náklady. Pokud si řekne o 3 či 4 kWh denně po 5 či 6 korunách – dvacka je večer z peněženky fuč. A za rok to může být až 9000 korun. Když jsme doporučili moderní nízkoenergetickou lednici třídy se spotřebou 0,4–0,5 kWh (provozně za 2 koruny denně, za bezmála 9 stovek ročně), nezřídka nás odmítli: „Opravte starý křáp! On už to s námi nějak doklepe…“ Mimo diskusi je pak nehospodárné chování při každodenním provozu libovolno zda nového či staršího chladicího a mrazicího zdroje. Je až příliš snadné otočit kolečkem termostatu. Jenže snížit si teplotu uvnitř chladničky o 5 °C, to může prodražit provoz i posledního technického zázraku. O čtvrtinu, o třetinu. A o polovinu více zaplatí notoričtí „milovníci ledu“, resp. mnohacentimetrové průběžně neošetřované námrazy. Nešetří jen Brusel nebo velké fabriky. Zaměřte pozornost svých čtenářů i tímto směrem. B. M. – Kladno
