Snažím se poctivě zorientovat, co a jak si v této zemi chceme počít s odpady. Bohužel, hlava mi některé věci nebere. Na jedné straně prošel v létě sněmovnou zákaz skládkování směsného komunálního odpadu a recyklovatelných odpadů od roku 2024 a některá opatření, jak ztížit možnost výkupu kradených kovů a recyklovatelných materiálů. Na druhé straně Krajský soud v Plzni vyhoví žalobám dvou občanských sdružení, která napadla územní rozhodnutí krajského úřadu ohledně výstavby spalovny odpadů v Chotíkově pro údajnou podjatost úředníků. Plzeňáci podle mého názoru šli příkladem jiným aglomeracím, která se už odpady zahlcují. A ty lze přitom ekonomicky a ekologicky efektivně spalovat. Stavitelé díla za 2 mld. Kč, jež mohlo účinně likvidovat hromady nepotřebného odpadu již v příštím roce, aby svůj čas namísto stavebních a montážních aktivit na chotíkovské lokalitě nyní věnovali vysedávání v soudních síních. Nic proti ekologům. Zvláště když svou pozornost zaměří na skutečné problémy, ohrožující půdu, vodu, ovzduší, resp. naše zdraví a životy. V tomhle případě je ale podezírám, že uškodili dobré věci. A pokud se spalovna nakonec jejich přičiněním nedobuduje, pak asi se svou ekologickou vaničkou vylili i nešťastné dítě… Velká škoda, že na rozdíl od kompetentních krajských orgánů a investora akce přitom nemusí ani nadále nést svou kůži na trh. Už v okamžiku, kdy návrh zákona o zákazu ukládání směsného komunálního odpadu a recyklaci použitelných frakcí procházel parlamentem, nešlo přeslechnout kritické výtky, že ve finále podpoří spalování odpadu a výstavbu spaloven ve velkém. Osobně to tak nepociťuji. Často jezdím služebně do Skandinávie. Pokaždé se mohu přesvědčit, jak si s kauzou odpady dokázali poradit tam. Kéž bychom se přiučili od Švédů nebo od Dánů. Své energetické a teplárenské potřeby si z valné části zabezpečují právě díky promyšlenému svozu, třídění a spalování odpadu. V tamějším tisku jsem dokonce zaznamenal diskusi, zda by nebylo možné zvýšit import odpadu ze střední a západní Evropy a takto lépe využít jejich už existující kapacity spaloven. Skandinávci pochopili (na rozdíl od nás), že spalovat odpady znamená nejenom úspory (včetně omezení těžby vlastních nerostů). Zároveň je to jeden z nástrojů, jak se oprostit od zbytečné závislosti na dovozu energetických surovin z politicky a ekonomicky problémových států. Tak daleko jsme v přístupu k nerecyklovatelnému odpadu u nás nedospěli. Bohužel. Stále žijeme hlavou i oběma nohama v minulém století. Stále si sami šněrujeme svěrací kazajku v podobě vršení skládek za každým větším městem a obcí. Stále sami sebe vystavujeme řadě ekologických a zdravotních hrozeb, které jsou spjaty s ukládáním nespalovaného odpadu. Budu zvědav, jak si vláda i věcně příslušné resorty (zejména ministerstva průmyslu, spravedlnosti a životního prostředí) v příštích letech poradí s naplňováním nové normy. Chotíkovská spalovna bude de facto lakmusovým papírkem našeho odhodlání jít na složité problémy s odpady po novém. Pokud budou muset Plzeňáci následovat Karviňáky nebo Pardubičany, bůh nám buď milostiv. Zelené bych vyzval nikoliv ke snížení jejich bdělosti, ale i ke špetce selského rozumu. Anebo že by Skandinávci byli zakuklení ekologičtí renegáti? A. M. – Plzeň
