Mýlím se, anebo poslední dobou doopravdy ztichly ministerské fanfáry k nové Státní energetické koncepci a Surovinové politice ČR? Nepatřím do fanklubu současné vládní koalice a řadu prvních rozhodnutí nového kabinetu za ef-ef nepovažuji. Nicméně: tato země a její stonající energetika si už doopravdy zaslouží vědět, jak si stojí reálně a kam ji současní vládcové (ne)hodlají dovést. Spoléhat se, že to za nás zvládnou bruselští byrokraté (viz jejich poslední březnový odklad jednání ke svým vlastním energetickým doporučením), by byla čirá naivita. Finiš obou zmíněných dokumentů, resp. gejzíry oponentur k nim, si vyžádají spoustu papíru, vypité minerálky i prosezeného času. Toho posledního se nám ale začíná krutě nedostávat. Pokud rychle nedospějeme ke kýženým rozhodnutím, nejdříve nás opustí poslední investoři-kamikadze, kteří tu ještě zůstali a doufající ve zbytky našeho zdravého inženýrského rozumu, a po nich staré energetické a teplárenské zdroje. Máte v redakci TT nějakou (aspoň přibližnou) statistiku, kolik jich je na odpis do konce této dekády a kolik hned z kraje té příští? Vím, žádat po permanentně rozhádaných politicích, aby přijímali technicky, ekonomicky i kapacitně propracovaná rozhodnutí, která budou platit nikoli do konce tohoto či následujícího volebního období, to bylo a je v české kotlině přespříliš. Jenže stávající problémy už nezalátají žádná „kratochvilná“ čtení ministerských úředníků či opakující se projevy parlamentních „dříčů“. Byť se navenek vizionářsky aspoň tváří. Bez dlouhodobého, seriózního, věcného a legislativního výhledu, bez potvrzení reálných priorit se nepohneme z místa. Dosavadní cesta od jednoho energetického pangejtu k druhému (viz ordinérní dotační pobídky pro AZE nebo nekončící přešlapování okolo již dávno překonaných Pithartových limitů v Podkrušnohoří, abych nešel pro příklady daleko do historie) ke kýženému cíli – k moderní, výkonné a ekologicky akceptovatelné energetice v horizontu minimálně 25 až 30 let – nevede. A pokud zdejší či zahraniční banky a investiční společnosti nepřesvědčíme, že už konečně víme, co a jak v tomto strategickém oboru chceme konat napříště, svou pozornost od nás odvrátí. Proč donekonečna čekat na hašteřivé Čechy? Za Atlantikem i na Dálném východě nalezne inovativní kapitál řadu exaktních příležitostí obratem. Kapitáni našeho průmyslu lamentují kvůli vysokým cenám energetických vstupů i finální energie a tepla. Nemohou přijít na jméno původcům trapných a drahých experimentů s tzv. emisními povolenkami či s progresivním zdaňováním. Propočítávají tristní dopady našeho energetického neumětelství na konkurenceschopnost průmyslu, na účetní bilance firem i domácností. To vše je pravda. Jenže každá kritika by měla vyústit v něco nového, pozitivního. V daném případě v optimálně fungující energetiku. Obávám se, že právě k tomu střídající se politické garnitury dosud nepřiměli. Minimálně po celou předchozí dekádu. Brusel i my nyní musíme vyřešit řadu ekonomických problémů. Neměli bychom dopustit, aby se na energetiku dostalo až naposled. V novinách se strašíme (právem) hrozbou black-outu z německých hokusů-pokusů s AZE. Jiný energetický black-out (byrokratický) si zatím vypipláváme sami a potichoučku. Svou neschopností přejít od nabubřelých slov k promyšleným činům.
Ing. A. K. – Jihlava