Sledoval jsem na ČT 1 nedělní debatu o budoucnosti české energetiky a teplárenství za účasti někdejšího premiéra a současného předsedy výkonné rady Teplárenského sdružení Mirka Topolánka, dále bývalého náměstka premiéra, ministra životního prostředí a nynějšího předsedy Komory obnovitelných zdrojů energie Martina Bursíka i předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové. Nemá cenu vytrhávat z kontextu diskuse některé „perly“, jež tam zazněly. Třeba páně Topolánkův názor, že netěžit uhlí za tzv. Pithartovými těžebními limity by byl vlastně národohospodářský zločin. Nebo páně Bursíkovy úvahy, zda hodnota nové SEK a Surovinové politiky ČR má cenu alespoň papíru, na němž byly sepsány. Většina diváků se oběd-neoběd povznesla nad jejich partajní a předvolební atmosférou ohraničené pohledy na dotyčnou problematiku. Nicméně řada otazníků a pachutí na jazyku zůstala i po skončení pořadu. Souhlasím s názorem paní Drábové, že oba vzpomenuté materiály třeba nejenom dopracovat, ale i logicky spojit do jednoho celistvého dokumentu, v němž si některá zjištění a opatření nebudou navzájem odporovat, ale naopak spolupráci všech zainteresovaných subjektů posílí. Pokud vím, každý z obou dokumentů prošel zevrubným meziresortním posuzováním a připomínkováním. Nutně si proto kladu otázku o jejich kvalitě. A úplnou pravdu má paní Drábová i co se týká doporučení spojit příští SEK, návrh Surovinové politiky a Strategii odpadového hospodářství ČR do jednoho dokumentu. Inu, chytrá ženská, které nejsou cizí energetické reálie této země. Sledovat onen pořad krátce poté, co odcházející parlament alespoň „zastropoval“ subvence pro AZE, byl zároveň krátký výlet do nedávné historie. Nezaznamenal jsem od obou politiků omluvu za současný stav české energetiky a teplárenství. Ani objektivní bilanci, nakolik k němu přispěli svým mnohaletým pobytem na vládních křeslech osobně. Naopak. Nešetřili kritikou nástupců, mnohovýznamnými odkazy na jinak anonymní „turbulence na energetickém trhu“, příp. „objevnými“ řečnickými apely na současný kabinet, aby se „energetická efektivita stala jednou z priorit vlády“. Docela bych uvítal sdělení, jak oba citovaní politici (razantně a v předstihu) bránili „totálnímu rozpadu obchodování s povolenkami, konci liberálního trhu a zavádění kapacitních plateb“, jak to dnes vidí pan Topolánek. Jak si mám vyložit jeho až současné prozření, že „cena elektřiny je strašně nízko díky spotovému trhu a dotovaným energiím“? Doufám, že tvůrci nové SEK a Surovinové politiky ČR nepodlehnou pochybnostem pana Bursíka, že by spotřeba elektřiny u nás v budoucnu neměla rychle růst. Nerad bych na vlastní kůži zažil nějaký energetický „přídělový“ systém, neřkuli black-out, a pak musel znovu sledovat spirálu ještě štědřejších subvencí pro tzv. zelenou energetiku. Chápu, že Rusnokova vláda v demisi přerušila jednání o surovinové politice. Už jen proto, že ve hře by se rázem ocitla otázka prolomení územních limitů pro těžbu hnědého uhlí. Toto rozhodnutí objektivně náleží vládě zvolené v demokratických volbách. Na druhé straně: ani po volbách by nás nemělo ukolébat, že podle analýz stávající surovinové politiky bychom za určitých podmínek vydrželi i bez tohoto kroku do roku 2035. Čím a jak zachováme třeba funkčnost stávajícího teplárenského systému? A to už v této dekádě… M. V. – Plzeň
