V Technickém týdeníku č. 17/2012 jste otiskli zajímavé interview s ministrem průmyslu a obchodu ČR Martinem Kubou. S řadou jeho myšlenek na margo současné české energetiky a teplárenství se mohu jako občan-volič a zároveň občan- daňový poplatník ztotožnit. Nikoliv s malou razancí jeho úřadu vůči veleštědrým, fyzikálně a provozně neobhájitelným, leč nadále pokračujícím subvencím pro tzv. alternativní zdroje energie. Jsem pro technický pokrok. Pokud si ale někdo a něco v reálném tržním prostředí nedokáže vydělat na sebe ani po dlouhých létech, pak to byla (pardon!) rána vedle a dotyčný projekt ztrácí právo na další hýčkání. Naši firmu (a v této zemi tisíce jí podobných) nesubvencuje nikdo. Na moře nejrůznějších plateb z dneška i na svou zítřejší perspektivu si musíme vydělat sami. Bez úlev, v absolutním souladu s českou legislativou. Každou jednotlivou korunu ve firmě obracíme dvakrát. Od pana ministra jsem se dozvěděl, že okolo AZE létají nikoliv miliony, ale miliardy korun z nás odvedených daní. Kam směřují, to si už domyslím. Na účty subjektů, které by si u nás nevydělaly ani na příslovečnou slanou vodu… I my před rokem potřebovali prostředky na technické investice. Museli jsme však do banky. Óóó, té byrokracie! A peněz navíc, za bankovní úroky! Přitom vlastně stačilo málo: zapózovat před televizními kamerami s nějakým solárním či eolickým technickým a ekonomickým nesmyslem a penízky by se (patrně?) sesypaly i na nás. Letos, napřesrok, po příští dekádu… Nechci problémy zjednodušovat a být za vědeckotechnického ignoranta. Fandím novým technologiím. Zajímám se však nejenom o jejich ekologickou přínosnost, ale také o ekonomickou efektivnost. Ani já, ani moji zaměstnanci bychom si nedovolili žít byť jen minutu na úkor státní kasy, potažmo daní nás všech, občanů této země. Pokud politici (aspoň jak nám to tvrdí) měří všem stejným metrem, nuže - změřme adekvátně příjmy některých „podnikatelů“ plynoucí ze subvencí do tzv. zelené energie. Pokud kolegům ve firmě i vlastním dětem dnes a denně říkám, že peníze si musí nejdříve zasloužit poctivou prací a užít si mohou jen tolik, kolik jim přísluší za reálně odvedené úsilí, pak to musí (alespoň v demokratické společnosti) platit pro všechny. Pan ministr Kuba a jeho ministerský tým nejsou jediní, kdož si uvědomují amorální aspekty jakéhokoliv pokřivení tržních vztahů. Jenže: pouze kritizovat špatný stav věcí je podle mne málo. Přenášet tíhu špatných rozhodnutí bývalé (a zčásti ještě existující) politické garnitury na koncového zákazníka energetických firem je chabá náplast na hluboký vřed. Fráze typu „pomoc na startu“, „péče o nadějné inovace“ aj. mne v souvislosti se subvencemi do tzv. alternativních zdrojů energie už jen urážejí. Inspirujme se raději slovenským net-meteringem. Můj názor asi neotisknete. Zbytečně byste si to rozházeli se čtenáři, kteří vidí svět výlučně na zeleno. Položte jim ale za mne pár otázek: kdo a jak velkoryse subvencoval pány Křižíka, Škodu, Kolbena, Daňka, Lista, Kaplana a řadu dalších energetických a teplárenských gigantů této země? Jaký obří technický inovativní odkaz zůstal po nich příštím generacím Čechů? A co nám odkážou solární baroni? Staří inženýři dokázali úžasné věci. Neuměli jediné: bezostyšně natáhnout ruku. Ing. P. B. – Plzeň
