Mé malé vnučky milují scénku z alchymistické
dílny z častokrát opakovaného
filmu Císařův pekař a pekařův
císař. Nejvíce je vždycky nadchne
dialog Rudolfa II. (v podání Jana
Wericha) a jeho alchymisty (Lubomíra
Lipského):
Rudolf II.: „Zde vyrábíme zlato ze
švestek... No řekni, jak to děláš?”
Alchymista: „Jamalalicha? Jamalalicha.
Jamalalicha, i paprťála,
chánua, chánua, e chánua, e chánu,
džalala, džalala-a, a paprťála... patláma,
patláma, patláma a žbrluch!“
Rudolf II.: „Hhm! Tak vidíte! My
mu nerozumíme, ale my mu věříme.
Co máme dělat, když nemáme tlumočníka.
My ho stejně jednou vyhodíme!
Patláma, patláma!”
Alchymista: „Paprťála, paprťála.“
Vnučky sedí před televizorem,
řechtají se na celé kolo a pokoušejí
se napodobit „vědeckou“ mluvu mistra
Lipského i dlouho po skončení
filmu, kdy je dcera volá k úklidu rozházených
hraček a k večeři.
Vzpomněl jsem si na onen skvostný
rudolfinsko-alchymistický dialog
na nedávném semináři, co potřebuje
naše energetika a teplárenství k překonání
svých současných potíží. Ne,
nešlo tam o vzácný elixír mládí. „Pouze“
o holé přežití obou strategických
oborů. A za řečnickým pultíkem se
nestřídali středověcí vykukové zpoza
šumavských hvozdů, ale tuzemské
hlavy pomazané, obdařené nejednou
odpovědnou funkcí v branži, zpravidla
vyzbrojené několika akademickými
tituly před i za jménem. A výsledek
téhle bezmála 4hodinové diskuse?
„Paprťála, paprťála…“
Energetika a teplárenství jsou pro
mne navýsost exaktní technické obory.
Nechápu, proč se v nich chtějí
uplatnit i lidé s trestuhodnými neznalostmi
učiva z hodin fyziky a matematiky
na základní škole. Někteří
chyběli, když se ausgerechnet probíral
zákon o zachování energie. Jiní
na hodinách kupeckých počtů.
Největší zápas se strhl, jak správně
označovat fotovoltaiku, eoliku a bioenergetiku.
Jsou to zdroje obnovitelné,
anebo alternativní? A neměli
bychom si to zjednodušit na podporované?
Patrně namítnete, že každý
má právo vyjádřit svůj názor. Bezpochyby.
Jenže, tváří v tvář skutečným
a leckdy až dramatickým problémům
současné české energetiky a teplárenství
podobná terminologická dramata
rád oželím. A určitě nejenom já
sám.
Přesto jde o signifikantní jev. Když
se z nějakého důvodu zalekneme
pravdivého pohledu na určité potíže
a nástroje nutné pro jejich řešení,
míváme tendenci uchylovat se k jejich
zjednodušování, k oddalování
nezbytných „řezů do masa“ a k mnohem
snazší záměně obsahu za formu.
Pravými mistry v této krasojízdě zpoza
mikrofonů jsou naši politici. Jen
si vybavte plejádu jejich jazykových
majstrštyků z poslední doby: koaliční
partneři se nescházejí k řešení problémů,
ale „jednají ve formátech“.
Analýza problémů a schéma jejich
řešení nabírá podobu cestovní mapy.
Žen-šen pro surovinově, produkčně
a ekologicky náročnou českou
energetiku má být stále přepisovaná
„státní energetická koncepce“.
Pokaždé s ambicemi na desetiletí.
Málokterá ovšem přežila jedno
volební období. Ta nejnovější chce
dohlédnout až do roku 2050. Jenže:
zatím ještě nikdo nedohlédl, kdy ji
ministerští úředníci položí na stůl…
Řečeno slovníkem atletů: energetika
a teplárenství jsou běh na dlouhou
trať. Potřebují všestranně fundovaný
přístup a řešení. Každé „patláma, patláma!“
by nás i naše potomky mohlo
přijít draho: „Žbrluch, žbrluch!“.
A. K. - Zlín