Stovky let medicínské praxe říkají, že mozek bez krevního oběhu nedokáže dlouhodobě přežít. Kromě případů extrémního podchlazení se uvádí, že stačí pár minut bez kyslíku a mozek je nenávratně zničen. Ale to je nejspíše velké zjednodušení, říkají autoři nového výzkumu, který zveřejnil časopisu Nature. Jeho autorům se podařilo obnovit část mozkové aktivity i v mozku vyňatém z těla zvířete, které zemřelo o několik hodin dříve. V žádném případě sice nedošlo k oživení elektrické mozkové činnosti, a tedy ani vědomí, ale v mozku znovu začaly fungovat některé metabolické pochody. To může naznačovat, že mozkové funkce odumírají postupně po mnohem delší dobu, než se dosud předpokládalo. BrainEx „Pozorování z naší i dalších laboratoří zpochybňují představu, že by jen několik minut či hodin po přerušení krevního toku do mozku muselo nutně dojít k hromadnému úhynu mozkových buněk,“ řekl v telekonferenci před vydáním studie jeden z vedoucích autorů studie, chorvatský neurolog Nenad Šestan, toho času na Yaleově univerzitě. Z mozku zemřelých živočichů lze odebírat živé buňky, které lze posléze pěstovat v Petriho misce. Autoři nové studie se rozhodli vyzkoušet, jestli by něco podobného nebylo možné i ve větším měřítku. Tedy zda by se jim podařilo obnovit celé soubory mozkových funkcí i hodiny po smrti. Využili k tomu mozky selat z jatek. Ve studii popisují sérií pokusů s třiceti dvěma mozky, během let příprav jich ovšem využili celkově zřejmě několik set. Mozky zvířat, která byla určena na maso, byly zhruba čtyři hodiny po smrti připojeny k poměrně složitému umělému oběhu nazvanému podle celého projektu BrainEx. V něm kolovala speciální směs hemoglobinu, jiných tělních bílkovin a dalších látek. Po připojení mozku k systému se obnovily některé funkce. Například metabolické pochody (tj. zpracování cukru a odplavování odpadů), buňky reagovaly na podané látky, rozšířily se cévy po podání látky na jejich rozšiřování a některé jednotlivé neurony dokázaly přenášet elektrické signály, když je do nich vědci poslali. Nešlo přitom o ojedinělé případy, aktivita byla dobře měřitelná. Orgány na umělém oběhu zůstaly v dobrém stavu, včetně stavby a struktury. Neošetřené mozky se za stejnou dobu z velké části rozpadly. Je otázkou, jak dlouho by je zařízení dokázalo v podobném stavu udržet, z praktických důvodů byla studie omezena na šest hodin. V jednom ojedinělém případě byl mozek na přístrojích třicet šest hodin, ale z toho pokusu není tolik dat jako z ostatních, výsledky nejsou součástí studie zveřejněné v Nature. Musíme ovšem zdůraznit, že během pokusu nebyla nikdy zaznamenána elektrická aktivita celého mozku nebo aspoň jeho větších částí, které jsou nezbytnou podmínkou jeho běžného fungování. O oživen í nešlo „Není to živý mozek, je to mozek s určitou mírou buněčné aktivity,“ uvedl Šestan. „Chci zdůraznit, že jsme nikdy nezachytili stopy přítomnosti vědomí,“ dodal další z vedoucích autorů studie Stephen Latham z Yale. Probudit vědomí také nebylo cílem pokusu, vědci se něčeho takového spíše obávali. Proto neustále sledovali elektrickou činnost mozku a byli připraveni okamžitě podat anestetika, kdyby se objevily známky přítomnosti vyšší nervové činnost. Což by mimo jiné mohlo znamenat například vnímání bolesti. Šestan s kolegy uznávají, že přesně nevědí, zda by jejich postup vůbec mohl vyšší mozkovou činnost obnovit. Roztok, který do mozku pumpovali, obsahoval mimo jiné i látku, která potlačovala nervovou aktivitu, aby se možnost „probuzení vědomí“ minimalizovala. Z principu tedy nevědí jistě, zda by teoreticky nebylo možné i po delší době v některých případech obnovit také vyšší mozkovou činnost. Neurologové jsou samozřejmě skeptičtí. Řada důkazů ukazuje, že mozkové buňky velmi špatně snášejí odkysličení a rychle odumírají. Šestan s kolegy se do podobného výzkumu nechtěli pouštět kvůli etické ožehavosti. Ale jak dokázal například čínský případ neschválené genetické „editace“ dětí v Číně, na světě se najdou lidé s menšími zábranami. Nebudeme tedy příliš překvapeni, pokud se někdo v blízké době pokusí o zkoušky obnovení komplexní mozkové činnosti u mrtvých zvířat. A co smrt ? Na Yale systém vyvíjeli zhruba šest let a chtějí v práci pokračovat. Tento a další podobné postupy, například „pěstování“ zjednodušených, nedovyvinutých savčích mozků, by totiž do budoucna mohly představovat cenný výzkumný nástroj. Přesněji řečeno způsob, jak mít v laboratoři modely mozkových nemocí a poruch, jako je Alzheimerova choroba. Stejně tak by podle autorů mohly „mozky v kbelíku“ (tak se podle MIT Technology Reveiw údajně experimentu na Yale přezdívalo) představovat nástroj, jak hledat způsoby omezení poškození mozku u pacientů po mrtvici či jiných poškozeních a zraněních. Podobné experimenty ovšem s sebou samozřejmě nesou mnoho etických otázek. I proto vědec z Yale spolu s dalšími kolegy napsal před rokem do časopisu Nature článek, ve kterém volají po zavedení jasnějších etických pravidel u experimentů s lidskou mozkovou tkání. Vzhledem k tomu, jaké emoce vyvolávají experimenty na zvířatech, se jejich opatrnosti nelze divit. Pokud se postup bude nadále vylepšovat, mohlo by to znamenat změnu v současném pohledu na mozkovou smrt, píší Stuart Youngner a Insoo Hyun z americké Case Western Reserve University v komentáři, který vyšel v časopise Nature zároveň se studií Šestana a jeho kolegů. Lékaři i rodiny pacientů by mohli uvažovat o „mozkové resuscitaci“ i v případech, kdy je dnes pacient prohlášen za mrtvého. Což by znamenalo nejen změnu v klinické praxi, ale také by to vyžadovalo změnu dnešního přístupu k dárcovství orgánů. Především v zemích, které na rozdíl od České republiky vyžadují výslovný souhlas rodiny s dárcovstvím. Podobná praxe platí v USA či v Německu, ve většině případů jde o země, kde bývá čekání na transplantace spíše delší. V ČR je podle údajů Koordinačního střediska transplantací průměrná doba čekání na transplantaci cca jeden rok, v sousedním Německu jsou to tři roky. To, že nějaká „mozková resuscitace“ bude opravdu možná, je stále čirá spekulace. Ovšem debata o otázkách s tím spojených v tuto chvíli není špatný nápad. Zkušenosti z jiných oborů medicíny, viz problematiku očkování, naznačují, že zdánlivě nekontroverzní otázky mohou v některých případech přerůst ve skutečný problém. /jj/
