Nanoinženýři si podle všeho rádi hrají. Ermioni Papadopoulouová ze švýcarské techniky ETH Zürich a její spolupracovníci poháněli nanokapičky vody po grafenovém povrchu rychlostí až 250 km/h, což je, jak hrdě hlásí, zhruba dvojnásobek rychlosti sprintujícího geparda, nejrychlejšího savce. Pozoruhodné je, že k dosažení takové úctyhodné rychlosti nepotřebovali vědci žádné pumpy, trysky nebo podobná zařízení. Nanokapky urychloval samotný upravený povrch grafenu díky svému specifickému geometrického uspořádání. Grafenový povrch působí na nanokapky na různých místech různými silami a díky tomu se tyto nepatrné kapky vody ženou vpřed. Jak to v podobných případech bývá, nešlo jen o samoúčelnou zábavu. Tento výzkum by se mohl stát základem významných apl ikací v nanovýrobě nebo třeba v přesně cíleném transportu léčiv v lidském těle. Mohl by se uplatnit i ve vývoji nových zařízení pro výrobu elektřiny nebo při konstrukci pokročilých mikro- a nanosystémů. Papadopoulouová a její tým vytvoř i li grafenový povrch tak, aby na něm byly gradienty od míst hydrofobní povahy po místa hydrofilní. Pak na tento povrch umístili nanokapky vody, z nichž každá obsahovala asi 1 500 klasických molekul vody. Rozdílné působení hydrofobních a hydrofilních míst na povrchu grafenu způsobilo, že nanokapky vyrazily vpřed, jako kdyby za nimi hořelo. Vědci přiznávají, že to není vyloženě jejich nápad. Podobné mechanismy fungují i v přírodě, například na povrchu kutikuly brouků potemníků v poušti Namib anebo na listech banánovníků. Takové povrchy v přírodě obvykle slouží ke zlepšení schopnosti shromažďovat a transportovat cennou vodu. Do budoucna badatelé plánují studovat vysokorychlostní transport nanokapek i na jiných typech nanopovrchů. Zálusk si dělají například na grafenové nanotrubičky
