V poslední třetině 8. století začalo
na Zemi náhle dopadat velké množství
kosmického záření. To je prakticky nezpochybnitelný
závěr vědecké práce, jejímiž
autory jsou Fusa Miyake z univerzity
v japonské Nagoje a jeho kolegové.
Vědci v časopise Nature popisují, jak se
jim podařilo objevit stopy „nějaké“ kosmické
události z té doby.
Tým prováděl rozbor materiálu z japonských
cedrů. Chtěl ověřit přítomnost
už dříve zaznamenané podivné anomálie
v této době. Zdálo se, že rostlinný materiál
z poslední zhruba třetiny 8. století
obsahuje více izotopu uhlíku 14, než by
měl. Ten vzniká výhradně v atmosféře
při dopadu záření přicházejícího ze Slunce
(nebo jiné části vesmíru) na Zemi. Nárazy
částic z vesmíru v atmosféře vedou
k přeměně molekul dusíku 14 na uhlík
14. Časem se uhlík znovu rozpadne, ale
zatím vznikne nový a takto to pokračuje
stále od začátku věků.
Hladina uhlíku 14 v zemské atmosféře
je tedy víceméně stálá a používá se proto
k určování stáří tzv. radiouhlíkovou metodou.
Ta dokáže datovat rostlinné zbytky
díky tomu, že tento izotop se v tělech
už nedoplňuje z prostředí (mrtvá rostlina
látky z okolí nepřijímá a na povrch země
se kosmické záření nedostane). Čím
méně tedy uhlíku v daném vzorku je, tím
je starší.
Ale hladina uhlíku přece jen kolísá, například
podle aktivity Slunce. Starší práce
naznačovaly, že k něčemu takovému došlo
i na konci 8. století. Japonský tým proto
vzorek zkoumal velmi přesně, s rozlišením
jediného roku. Nakonec mezi roky
774 a 775 objevil podivný skok. Množství
izotopu uhlíku 14 ve dřevě stouplo o 1,2
procenta. To je opravdu výrazná změna.
Obvykle meziročně kolísá o jednu či dvě
promile, nikoliv o procento.
Co mohlo být příčinou? To jednoduše
nevíme. Autoři ve své práci zpochybňují
ty dvě nejpravděpodobnější možnosti:
silnou sluneční erupci nebo výbuch blízké
supernovy. Kdyby anomálii z 8. století
měla způsobit erupce na naší hvězdě,
musela být zhruba 60násobně silnější
než jakákoliv jiná známá událost tohoto
typu. Kdyby mělo jít o supernovu, dalo
by se očekávat, že se objeví v kronikách
celého světa, protože by ji na obloze nešlo
přehlédnout. Navíc by dodnes byly
její zbytky pozorovatelné v oblasti rentgenových
a rádiových vln.
Michal Švanda z Astronomického
ústavu Akademie věd ČR si ovšem myslí,
že měli zmínit ještě jednu možnost:
„Podle mého názoru autoři neuvažovali
o možnosti, která se nabízí až automaticky:
záblesky gama záření.“
Gama záblesky jsou krátké, maximálně
pár hodiny trvající děje, o kterých
zdaleka nevíme všechno. Jedná se o doprovodné
jevy těch energeticky nejintenzivnějších
jevů, jaké jsme kdy pozorovali,
ale my nevíme obvykle přesně
kterých. Mohou být doprovodným
projevem tzv. hypernovy, tedy kolaps
opravdu velké hvězdy rovnou v černou
díru. Některé by mohly vznikat třeba
při srážkách neutronových hvězd. Jiné
pochází možná z černých děr nebo srážek
hmoty s antihmotou. Zvažovaných
možností je ještě více a pravdivých bude
patrně více z nich. Gama záblesky
se totiž dělí na několik typů a nejspíše
vznikají několika různými způsoby.
Mají ovšem ohromnou energii a obsahují
nabité částice, které by mohly
v atmosféře „vyrobit“ velké množství
uhlíku 14 podobně jako výbuch supernovy.
Zdroj by ovšem zřejmě musel
ležet blíže než jakýkoliv dnes pozorovaný
záblesk, když událost zanechala
tak výraznou stopu ve dřevě japonských
stromů.
Všechny hypotézy mají jedno společné:
nelze je úplně spolehlivě ani vyvrátit
ani dokázat. Erupce teoreticky mohla být
tak silná, supernova mohla zůstat nepovšimnuta,
gama záblesku by si někdo
v 8. století všiml jen těžko. Kdo je skutečným
viníkem, se tedy jen tak zřejmě
nedozvíme. /jj/, zdroj: Wikimedia
