Na co by se určitě nemělo zapomenout při podnikání s německými firmami

Německo je zdaleka nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky, a to i ve strojírenství. V naprosté většině případů jde o dobře fungující spolupráci. Přesto však lze českým společnostem připomenout několik důležitých bodů. n Na co si proto musíte dávat pozor, když třeba na brněnském veletrhu projednáváte smlouvu s německým partnerem Nehledě na to, zda jde o normální obchodní smlouvu nebo o společný podnik (joint venture), zasadní věc, o které je nutno rozhodnout, je právo, podle kterého se smlouva bude řídit. Určitě nelze věřit, že po přistoupení do EU už máme jednotné právo a nemusíme si dělat starosti, když se domluví právo jiného státu EU. Je samozřejmé v mnoha oblastech, že platí právo silnější strany, mezinárodní německý koncern, který provádí výběrové řízení, nebude akceptovat cizí právo. U společné společnosti (společného podniku) na druhé straně se dá častěji domluvit platnost českého práva, které je stejně kogentní pro vnitřní struktury společné s.r.o. nebo a.s. Ale každopádně si musí česká strana uvědomit několik zvláštností německého práva. V případě dodání zboží by zaprvé platila Vídeňská úmluva o koupi movitých věcí (CISG), a to by platilo i v případě, že je domluvena platnost českého práva. V ní se najdou různá ustanovení, například jak postupovat v případě vad nebo možnosti zadržet dodání (retenční právo), když se finanční stav partnera zhorší. Naproti tomu otázky jako promlčení nejsou vyřešeny ve Vídeňské úmluvě (v Německu začínají lhůty běžet až od konce roku, na druhé straně jsou ve většině případů kratší než podle českého obchodního zákoníku). n Ale přesto vychází i německý zákon ze smluvní volnosti a hodně ustanovení je na domluvě smluvních stran Ve srovnání s českými zvyklostmi bývají smluvní pokuty podstatně nižší, například v případě nezaplacení zboží. Aktualita, kterou si uvědomili všichni, zejména v minulých měsících, je, že smluvní měna bude ve většině případu euro. I v případě, že posilování české koruny bude pokračovat jako v minulých měsících, nestačí doufat, že německé právo dovoluje odstoupení od smlouvy nebo požadovat přizpůsobení smluvních podmínek z důvodu posílení koruny o 20 %. Musí se proto také zajistit vývoj měn, zejména pokud jde o smlouvy na delší dobu. n Dalším důležitým bodem je smluvní jazyk I když česká strana dokáže vyjednat smluvní podmínky v němčině nebo angličtině, bude smlouva nakonec zakotvena v jednom jazyce. Ale většinou ti, kteří smlouvu vyjednávají, nejsou právníci a právní němčinu nebo právní angličtinu nelze stoprocentně srovnávat. Klasické je mylné chápání výrazu „záruka“, což pro hodně českých společností znamená jenom odpovědnost za vady, přičemž např. záruka za fungování určitého stroje ke smluvnímu účelu je objektivní a dodavateli se málokdy podaří prokázat, že vada stroje byla způsobena objednavatelem. Horší je to i pro německé firmy, které mají občas stejné problémy s angličtinou (která je mimochodem jako právní jazyk o hodně vzdálenější češtině než němčina). Máme pak situaci, že němečtí inženýři vyjednávají v cizím jazyce s českými inženýry smlouvu a prostoru pro nedorozumění je dost. Mohu jen potvrdit, že i německé společnosti, které jsou činné na mezinárodní úrovni, mají často nejen všeobecné obchodní podmínky v nejasné a špatné angličtině. Mimochodem, co se týče všeobecných obchodních podmínek, musí jakákoli společnost dávat pozor, jestliže jsou její obchodní podmínky vyloučeny a jestliže podle smlouvy platí jenom všeobecné obchodní podmínky protistrany. V tomto případě i podle německého práva mají samozřejmě přednost smluvní ustanovení, která byla vyjednána, ale detaily, např. povinnost kontroly dodaného zboží, jsou ve většině případů stanoveny odlišně od zákonů a samozřejmě ve prospěch jedné strany. Nejdůležitější a mající v praxi podstatně větší hodnotu než splatnosti faktur 30 nebo 40 dnů, o kterých se tak tvrdě jedná, jsou podle mé zkušenosti ustanovení o soudní příslušnosti pro rozhodování sporu. Pokud se domluvíte na příslušném soudě na severu Německa, znamená to, že v případě sporu budete vy nucen angažovat německého advokáta, kterého neznáte, soudní řízení probíhá v cizím jazyce, veškeré dokumenty musí být předloženy v němčině, vaši svědci musí cestovat 700 km do Německa, jednatel a obchodní ředitel bude několikrát v Německu na soudním řízení, musíte v Německu složit zálohy. Budete proto skutečně žalovat, protože vám váš zákazník zadržel 5000 eur? Asi ne, protože se vám to z čistě ekonomického hlediska nevyplatí. V případě mnoha smluvních vztahů se nelze vyhnout rozhodování sporu v Německu, ale důrazně se doporučuje, abyste dostali něco za protiplnění, pokud budete akceptovat místní příslušnost v Německu. Použití rozhodčích soudů není na druhé straně v Německu tak rozšířené jako v České republice. Pokud se podaří dohodnout se na rozhodčím soudu, určitě se nebude jednat o relativně levný rozhodčí soud u Hospodářské a Agrární komory v České republice, ale bude to spíš dražší zahraniční rozhodčí soud – což vzhledem k finančním nákladům odráží ještě vyšší riziko z podání žaloby. Ale jedno musí být jasné: pokud přijde výzva od německého soudu (žaloby podané v Německu se už doručí během asi osmi týdnů do České republiky), musí se reagovat stejně jako kdyby přišel platební rozkaz od českého soudu, to znamená hned zapojit právní oddělení a německého advokáta do přípravy protiargumentace. Že se české rozsudky vykonávají v Německu a německé rozsudky se vykonávají v České republice (stejně jako po celé EU a ještě v několika dalších zemích) už několik let, by mělo být každému jasné. Ale ještě jsme v předchozí fázi: jak prověřujete finanční solventnost německého obchodního partnera? Dodnes slyším občas od klientů, když je německý smluvní partner v konkurzu, že by to nikdy od německé společnosti neočekávali, myslí si, že kontrola proti vytunelování společnosti v Německu je přísnější, že konkurzní právo v Německu je lepší – přesto má jenom pohledávku za insolventní německou společností. I německé společnosti mohou mít finanční potíže, jde o to, zjistit podle dostupných informací, zda je třeba dostat další záruky, např. vyžadovat bankovní záruku nebo jiné zajištění platby. Nejdůležitějším bodem je samozřejmě právoplatně domluvit výhradu vlastnictví pokud jde o dodání do zahraničí. Německé právo dovoluje výhradu vlastnictví v podstatně širších formách než je tomu v České republice, i např. jako tzv. prodlouženou výhradu vlastnictví (verlängerter Eigentumsvorbehalt). Vedle toho existují samozřejmě různé možnosti informací. Už více než rok funguje elektronický obchodní rejstřík i v Německu na www.unternehmensregister. de, kde můžete dostat bezplatně některé informace o společnosti, pokud potřebujete přesnější informace, např. účetní závěrky větších společností, musíte počítat s určitým poplatkem. Ale určitě je i možné ji požadovat přímo od německého obchodního partnera, i mezi německými společnostmi se úplně běžně vyměňují takové údaje. Dokonce i komerční poskytovatelé informací (např. Creditreform, Dun & Bradstreet) vám poskytnou podstatně podrobnější informace než se poskytují u českých společností. Pokud už jste tak blízko, že budete zakládat společnou společnost s německým partnerem, je samozřejmě nejdůležitější stanovit jasná pravidla včas, český obchodní zákoník určitě nestačí pro veškeré potřeby společného podniku. Aby se aspoň trochu zachránila hodnota firmy v případě sporu, musí se strany včas dohodnout na mechanismu rychlého odjezdu, např. tzv. shoot-out v případě, že společný život už není možný. V zásadě musí být každé straně vždycky jasné, že joint venture je jenom manželství na čas, dřív či později se zájmy nebo úmysly obou stran změní. Zejména v případě joint venture lze společnosti jenom doporučit rozhodčí doložku, protože normální soudní řízení se táhnou několik let, což vede k tomu, že se zničí hodnoty. Konečně ještě jeden bod, na co některé české (ale i německé) společnosti občas zapomínají: od roku 2005 existuje dohoda o vzájemné pomoci mezi německým a českým ministerstvem financí, ve které jsou stanoveny postupy při vzájemné výměně informací i pro společné daňové kontroly firem, které jsou činné v Německu i v Čechách. Určitě jsou již dávno pryč časy, kdy české společnosti (i z důvodů devizového zákona) např. měly oddělený bankovní účet v Německu, aniž by o tom informovaly v ČR, lze jenom doporučit stoprocentní korektnost vztahu i z daňových důvodů. Pokud ale česká strana vstupuje do smluvních vztahů s německým partnerem dobře připravená, nechce akceptovat jakékoliv podmínky jenom aby získala zakázku, použije právní i selský rozum a je připravena akceptovat, že pro německou stranu platí smlouvy. Pokud nebude doufat, jako je tomu občas s jinými smluvními partnery, že se strany v případě problémů dohodnou, že protistrana nebude požadovat dodržení smlouvy, nebude nic bránit další úspěšné spolupráci. Arthur Braun, M.A. advokát bpv Braun Haškovcová