Moderní technika odkrývá památky starých Egypťanů

Poodhalit roušku tajemství staroegyptské kultury je dlouhodobým úsilím generací archeologů a egyptologů. Psal se čtvrtek 30. listopadu roku 1922, kdy londýnské Times přinesly ohromující zprávu svého káhirského dopisovatele o „nejskvělejším egyptologickém nálezu století“. Byla to velká sláva v době, kdy minulé století ještě neukončilo svůj dvaadvacátý rok, ale neztratila svůj lesk ani dnes, po mnoha dalších desetiletích, kdy stále více se vkrádá do mysli ohodnotit odkrytí Tutanchamonovy hrobky za objev tisíciletí. Oproti roku 1922 mají badatelé a restaurátoři dnes k ruce daleko lepšího pomocníka v podobě nových vědeckotechnických poznatků a pokud je společnost využije správným směrem, lze se dočkat ještě mnoha překvapení. Vklad přináší v tomto směru v poslední době zvláště německá nadace Kölner Restauratoren des Neferhotep e.V., která se při svém úsilí může opřít o špičkové laserové technologie a laserovou techniku, vyvíjené dnes právě především na pracovištích německého výzkumu a vývoje. Nadaci se podařilo spolu s argentinskou Universidad Nacional na přelomu našich století získat i potřebná oprávnění a vytvořit společnou odbornou expedici se zaměřením na záchranu nástěnných maleb Neferhotepovy hrobky. I Neferhotepova hrobka, stará přes 3300 let, pochází z údobí vlády faraona Tutanchamona z doby kolem roku 1330 př.n.l. Objevena byla sice již koncem 18. století, ale je otázkou, byl-li to šťastný nález, a zda by pro hrobku nebylo lepší zůstat ve skrytu až do doby, kdy se lidské vlastnosti vylepší natolik, aby alespoň mrtvým vykazovaly patřičnou úctu a neničily a ponechávaly jim to, co jim náleží. Po odkrytí v 18. století byla hrobka vykrádána, stala se útočištěm místních „bezdomovců“ a zřejmě pamatovala jen několik světlejších období kolem roku 1920 při pracích organizovaných newyorským Metropolitan Museum of Art a při pozdějším krátkodobém zpřístupnění pro turisty. Obecně se k laserovému odstraňování nečistot, tedy nejjemnějších povrchových vrstev, používá většinou pulzních laserů s délkou pulzu od 1 ?s do několika mikrosekund, po kterou nemůže ještě dojít k tepelnému ovlivnění základního materiálu. (Lasery s plynulým režimem je sice možné dosáhnout oproti pulznímu režimu až dvojnásobně vyšší produktivity, ale jejich použití je omezené jen na případy, kdy nemůže dojít k tepelnému narušení podkladových materiálů.) Při užití pulzních laserů jsou částice odstraňované vrstvy z povrchu energií pulzu odpařovány, přičemž dobou působení a pohybem svazku laseru je možné ovládat hloubku odstraňované vrstvy i plošný rozsah úpravy. Laserová ablace, postup čištění bez abrazivních a chemických prostředků je citlivý i k vícevrstvým materiálům, kde dovoluje odebírání i jen jedné nebo určitého počtu vrstev. V některých případech, jako je tomu např. při potřebě čištění uměleckých děl z pískovce nebo jiných podobných, málo soudržných materiálů, je postup suchého čištění bez abrazivních prostředků jedině možný. Průběh procesu lze upravit i tak, že se snímá pouze samotné znečištění a postup se automaticky přerušuje, jakmile se pod nánosem nečistoty odkryje světlejší povrch či povrch s odlišnou schopností absorbce laserového paprsku. U neobvyklého úkolu restaurování skalních maleb Neferhotepovy hrobky, který se způsobem a stupněm znečištění vymykal všem předchozím případům, se stal odborným poradcem a garantem vhodné laserové technologie Fraunhofer Institut für Werkstoff- und Strahltechnik IWS. Přestože samotný princip čištění není nikterak nový a lasery se osvědčily už při rekonstrukci i jiných historických objektů, zde byl problém daleko složitější. Většinou bývají rekonstruované objekty, ať už to jsou fasády, různá sousoší nebo i malby vystavené „jen“ povětrnostním vlivům a znečištěnému ovzduší a odstranění nánosů špíny, krust, solí a skvrn nejrůznějšího původu je zde užitečné jak pro zlepšení vzhledu, tak i pro zpomalení procesu dalšího rozkladu základního materiálu, který může probíhat pod krustou na pohled nepozorovatelně. Stupeň a způsob znečištění maleb v Neferhotepově hrobce po dvou stoletích devastace byl zcela od předchozích případů odlišný. Testovaly se zde proto jak pevnolátkové, tak i diodové a excimerové lasery (excimerové lasery pracují se směsí vzácných plynů a halogenů s vyzařováním v ultrafialové oblasti spektra a mezi jejich přednosti patří velmi úzká stopa paprsku). Rozhodnutí nakonec padlo na pulzní mobilní vláknový laser CL 20 Q od firmy Clean – Lasersysteme GmbH, vyzařující na vlnové délce 1062 nm. Jeho celková hmotnost, včetně akumulátorového napájení je 12 kg a dostačující je jeho střední výkon 20 W i délka optického vlákna. Přes poměrně skeptické myšlenky o nenávratném zničení nástěnných skalních maleb, hned první restaurátorské práce s laserem na místech, kde se tyto malby očekávaly a kde ale byly pod značnou vrstvou sazí, prachu a špíny, přinesly překvapivě dobré výsledky. Při celém postupu dokázaly pak bez porušení odkrýt skutečná mistrovská díla vytvořená v době před přibližně třemi tisíciletími. Jak se s laserem pracovalo a k jakým výsledkům se touto technikou došlo, ukazují i naše obrazové přílohy. /jš/