V roce 1999 zazvonil v naší redakci telefon a ředitel Výzkumného ústavu textilních strojů prof. Ing. Miroslav Václavík, CSc., nás zval na návštěvu do Liberce. Nenabízel nic menšího než možnost nahlédnout do archivu ústavu s materiály o Vladimíru Svatém, CSc., vynálezci tryskového stavu. Tedy stroje, který je počítán mezi 7 technických divů, na nichž se podíleli čeští technici. Nabídka zveřejnit život vynálezce, kterému se komunistický režim odměnil tím, že jej zavřel a posléze mu ztrpčoval život, vycházela z faktu, že Technický týdeník vytrvale kritizoval zrušení tzv. oborových výzkumných ústavů, jež vrženy do české privatizace a odtrženy od výrobní základny přeměněné v atomizované výrobce povětšinou zanikly. Ale byl tu jeden z mála, právě VÚTS v Liberci, který privatizaci přežil a dnes rozkvétá dokonce formou Centra rozvoje strojírenského výzkumu. To rozkvétání prosím berme jako poklonu, neboť jak víme, vědecké ústavy v této zemi si povětšinou stěžují na nedostatek zájmu o jejich práci ze strany průmyslových podniků. „A přitom je to tak jednoduché,“ říká dnes prof. Ing. Miroslav Václavík, CSc. Jednoduchost spočívá v tom, že návrh na nové konstrukční řešení strojních částí, formulovaný objednávkou podniku nebo nápad vlastní iniciativy vzešlý z výzkumu je v ústavu realizován, pečlivě odzkoušen a testován jako prototyp a následně jako hotový a garantovaný výrobek dodán. V dohodnutém termínu. Pojetí výzkumného ústavu včetně vědecké práce zůstává, ale je doplněno důslednou realizací. Díky této, na první pohled jednoduché, ale úspěšné strategii pro strojaře významného Centra rozvoje strojírenského výzkumu v Liberci se letos shodly osobnosti českého průmyslu na tom, že prof. Václavíkovi udělí Zlatou medaili MSV Brno (ceny udělované na návrh MM spektrum) za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy a Svaz průmyslu jej povýší do Galerie osobností českého průmyslu. V této době, kdy stále, tedy i po 25 letech politického a ekonomického obratu země hledáme optimální řešení propojení vědy a průmyslové praxe, je rozhovor s oceněným laureátem obzvláště osvěžující, ale také nutí k zamyšlení. Hlavně proto, že věci děláme tak složitě a přitom je to tak jednoduché. I když vás většina našich čtenářů určitě zná, trocha osobních údajů určitě doplní a osvěží váš profesní životopis. Většina osobností při těchto příležitostech zavzpomíná na své učitele a vzory. Na ty, kdož je nasměrovali po životní dráze. Jistě jsou tací i ve vašem životě… Samozřejmě jsem vděčen mnoha učitelům, např. prof. Čermákovi, který mne na gymnáziu (tehdy tzv. jedenáctiletce) učil matematiku, stejně jako řediteli prof. Fajstauerovi. Ale hodně vzpomínám na zvláštního profesora Zellera, který na mne vždy čekal v autobuse při dojíždění do školy, držel mi místo a uváděl mne do základů filozofie. A protože byl duší demokrat, dával mi číst např. Hovory s TGM nebo paměti prezidenta Beneše. Informoval mne o českém radikalismu a různých myšlenkových proudech, což společně s rodinným prostředím výrazně přispělo k mému životnímu postoji. Hlavně mi říkal ať vždy zůstanu svůj, a když se všichni někam poženou, napřed se mám zeptat sám sebe, proč se mám hnát také. Na něj hodně vzpomínám a myslím, že jsem se jeho radami řídil, byť byly řečeny v podivné a zlé době. Určitě mi hodně pomohl v čase, kdy se člověk teprve rozhoduje co budou jeho životní priority i dnes, když už je člověk starší a hledá odpovědi na otázky, co v životě udělal. Naučil mne hledat poznání dějů kolem sebe, hledat jejich příčiny a důsledky. Takovou vnitřní bilanci bych zřejmě nedělal, kdybych neměl ty základy filozofie od svého profesora, přesvědčeného demokrata. Pak tu bylo studium na vysoké škole… Na vysoké škole to byla osobnost doc. Charváta, díky němuž jsem se rozhodl pro studium teorie mechanismů, nebo prof. Höschl, který vyučoval pružnost a pevnost. Na vojně jsem pak dělal v prezenční službě na Vojenské akademii Brno asistenta na katedře počítačů a potkal jsem tam doc. Serbu, dodnes jsme ve styku, to byl odborník na počítače analogové i číslicové. Vaše péče o odkaz Vladimíra Svatého svědčí také o určité inspiraci tímto konstruktérem, technikem, který převrátil mechaniku tkalcovských stavů na celém světě. Vladimír Svatý byl renesanční člověk. Takoví se dnes už snad ani nerodí. Měl obrovský přehled. Byl dobrý technik, ale uměl i několik světových jazyků, psal básně, miloval divadlo, literaturu a sport. Mimochodem s rozvíjením svého nápadu začal už za války s otcem v malé rodinné tkalcovně. Trvalo to tedy asi 10 let, než jeho nápad dozrál do dokonalosti. To je i moje poznání za celou technickou kariéru, revoluční nápad potřebuje opravdu tak 10 let, než dozraje a je využitelný ve výrobě. Když na realizaci nápadu Svatý pracoval, zavřeli jej, že údajně defrauduje dělnické peníze a snaží se o něco, co ani fyzika neumožňuje. Na sklonku jeho života jsme se dost spřátelili a nezištně mi dával technické rady. Kdo chtěl, mohl se od něj opravdu hodně naučit. Jednou mi říkal: „Víš, já jsem byl v tom kriminále spokojen. Konečně jsem měl čas si to vše řádně technicky promyslet.“ Byl pod obrovským tlakem bezohledných lidí. Pustili jej na amnestii, vrátil se k nám do ústavu a za dva roky byl tryskový stav realizován. Šílená doba svědčící o nepochopení a cílech tehdejší společnosti. Přesto svůj nápad odevzdal nám, i když by byl v zahraničí miliardářem. V kriminále napsal básně docela ironizující situaci, v níž se nalézal. Vraťme se k době, kdy jste převzal odpovědnost za budoucnost VÚTS v Liberci. Tenkrát se zřejmě rozhodovalo, zda výzkum a vývoj textilních strojů úplně zanikne, nebo bude prodán zahraničnímu vlastníku. Všechny oborové výzkumné ústavy byly vrženy do privatizace a většina z nich to nepřežila. Mimo jiné i proto, že noví majitelé podniků byli přesvědčeni, že vše zvládnou vlastním vývojem. Nemyslím si, že to byl rozumný krok, bylo lepší tyto ústavy reorganizovat. A tvrdě zaměřit na aplikovaný výzkum. Neztratilo by se tolik času. Dodnes je vlastně aplikovaný výzkum, a ten jsme na oborových ústavech pro průmysl dělali, zcela opomíjen. Vlastně plujeme stále ke své škodě proti proudu světových trendů. Ve VÚTS v Liberci bylo tolik schopných lidí, a oni mi dali tehdy důvěru, že je z privatizace vyvedu, že jsem se rozhodl pro samostatnou dráhu ústavu, jako zařízení aplikovaného výzkumu a byl jsem přesvědčen, že najdu dost zákazníků, abychom se uživili a rostli. Vaši kolegové a technická veřejnost je přesvědčena, že se jednalo o vrcholný manažerský výkon a zřejmě to lze označit i za vrchol vaší profesní kariéry. To určitě, aniž si nějak fandím, tak si myslím, že to byla moje životní úloha. Něco, co na mne v životě čekalo, abych získal pocit, že jsem naplnil svůj život. V praktické výzkumné činnosti pro průmysl a nejenom textilní, jsem odborně vyrostl, k ní jsem byl vzdělán, a nyní by se měla moje dosavadní práce prostě zapomenout a ztratit? To nebylo možné připustit. Ale vůbec jsem netušil, že na dlouhá léta vlastně přeruším odbornou práci. Prakticky jsem při hledání zákazníků objel svět. Bylo to šílené. Limitované prostředky, doma čekající kolegové. Bylo těžké skloubit odbornou technickou práci s činností manažera, který vlastně jezdí za zákazníky a přesvědčuje je o schopnostech a možnostech bývalého výzkumného ústavu, jenž byl podobně jako desítky dalších prohlášen za úschovnu synáčků papalášů a lidí, jimž se nechtělo zašpinit si nějak ruce od oleje? Měl jste v tu chvíli podporu svých kolegů a víru, že se to musí podařit? Ze začátku jsem si zcela naivně myslel, že dopoledne budu ředitelovat, poté se odpoledne vrátím ke stolu, který jsem si nechal na oddělení, z něhož jsem vzešel, a budu bádat a zkoušet tak říkajíc po večerech. Jenže ihned jsem zjistil, že je to vyloučeno. Byrokracie, jednání, shánění objednávek, to vše mne pohltilo. Takže jsem se musel rozhodnout, jakou cestou se dát a co je důležité. Ve vysoké erudici svých kolegů jsem měl samozřejmě záruku, ale rozsah jednání a cestování mne drtil. Stranou šla rodina, volný čas, vědecká práce. Musela mne asi hnát víra a přesvědčení o schopnostech mých kolegů. Přestože jsem navštěvoval firmy, které nás znaly, nebylo to snadné. Doma na mne čekali lidé, technici evropského, někteří světového formátu. Určitě by se uživili i samostatně. Ale tam byl tým, výpočtáři, odborníci na programování, konstruktéři, jež vyrostli třeba vedle Vladimíra Svatého. Jednotlivec dnes neumí a nemůže sám zkonstruovat stroj se všemi jednotlivými prvky a soustavami. Takže jedině tým má naději na úspěch, A musí mít nějaký cíl. Zadání. To se nakonec povedlo a od několika zahraničních firem jsme dostali objednávky, které vypadaly zpočátku dost bláznivě, ale v tu chvíli se právě projevila síla týmu. Vyřešili jsme hned zpočátku několik velmi závažných zadání, například využití tryskového tkaní i pro průmyslové textilie, a dovedli je do stadia prototypů, na nichž jsme demonstrovali úspěšnost řešení. S tím přišla i prestiž a další objednávky. Z vašeho vyprávění i faktů, které známe z dřívějších rozhovorů, je tedy zřejmé, že jste vše vsadili na aplikovaný výzkum dotažený až k odevzdání stroje či části stroje podle požadavku zákazníků. To byla základní koncepce. Na ni jsme byli ostatně zvyklí. A na tomto jsme postavili i strategii nového centra (Centrum rozvoje strojírenského výzkumu Liberec). Než jsme vůbec podali žádost ke schválení a přidělení finančních prostředků na vybudování, tak jsem objel podniky, které s námi spolupracovaly či byly ochotny o spolupráci uvažovat, a jednali jsme o konkrétních možnostech výzkumu. TOS Varnsdorf, Preciosu, Tajmac-ZPS Zlín a další. Ptal jsem se: kdyby se to podařilo, a peníze jsme dostali, jaké vybavení potřebujete, případně jaké služby byste využili, abychom vám byli prospěšní? Požadavky jsem shromažďoval celý rok! Největší zájem byl o hluk a vibrace. To trápí skoro všechny obory. Když nás navštívili nedávno odborníci z Fraunhoferova ústavu, konstatovali, že jsme na měření vybaveni na evropské úrovni. Dnes nás podniky oslovují, s naší pomocí měří a řeší své problémy. My jim s řešením pomáháme, neboť máme hodně zkušeností s různými stroji. Tím se zásadně lišíme od podobných center, která vznikla při vysokých školách. Máme dvě odlišnosti: těsnou spolupráci s průmyslem a za druhé jsme centrem aplikovaného výzkumu. Děláme v některých aspektech i základní výzkum, někdy si prostě musíme ověřit naše hypotézy, a to byly například části strojů k mechatronice vystavené i na MSV Brno, ale prioritně řešíme zakázky aplikovaného výzkumu. Pro podniky je naše práce zajímavá tím, že jejich požadavek na vývoj částí nových strojů a zařízení společně s nimi promyslíme, navrhneme řešení, to vyrobíme a ozkoušíme. Poskytujeme garanci i v termínech, což je pro výrobu naprosto zásadní. Program libereckého Centra je dnes ale velmi široký, což je dost překvapivé na to, že jste byli výzkumným ústavem textilního strojírenství a zpočátku jste definovali jen dva základní okruhy technických problémů. To vše přinesl čas, jak jsme byli nuceni řešit různé požadavky průmyslu, vypracovali se někteří lidé u nás ve skutečné odborníky, takže řešíme např. u obráběcích strojů různé prvky, vyrábíme jednoúčelové stroje pro automobilový průmysl, nebo dokonce pro montovny. Děláme pro ně komplexní stroje na klíč. Máme dnes opravdu vynikající vybavení, to se nedá srovnat s minulostí, dnes si děláme mnoho zakázek sami, a proto jsme schopni garantovat zákazníkům termíny dodání. Nejsme závislí na vnějších kapacitách a kvalitě dodavatelů. U nás pracují vědci zašpinění od oleje. A jak jistě víte, textilní strojírenství je a bylo společně se zbrojařinou vždy na vynikající úrovni. Tyto obory soustřeďovaly mnoho profesí a vyžadovaly přesnost. Řešily se zde vždy složité mechanismy s vysokou mírou spolehlivosti. Fakt o soběstačnosti zní až tak trochu jako zpráva z jiného světa, většina center excelence dnes stavěných spoléhá na rozvinutí základního výzkumu, od něhož by se měla odvíjet i praktická využití objevů a poznatků. To nemůže dle mého soudu fungovat a většina těchto projektů skončí. Nebudou mít peníze na provoz. Dám vám příklad. Snad nejnázorněji na obráběcích strojích. Šéfkonstruktér řeší tolik problémů, že z toho má hlavu jako slon. Což není nadsázka, to je fakt. Když mu někdo změří třeba vibrace, ale dodá mu jen krásný tlustý fascikl plný barevných grafů, tak první otázka konstruktéra je: co s tím? Napsali mě, jak mám tu mašinu uklidnit? Ne? Tak to musím nějak nastudovat sám. Mám na to čas? Ne. Takže to měření využiji jen z malé části, nebo vůbec. Když pak my v Centru stroj změříme a zároveň vyřešíme omezení vibrací na klíč, může dobrou polovinu své mozkové kapacity věnovat jiným problémům. Představte si, je v tlaku, majitel firmy chce, aby už to bylo hotové, aby to bylo levné, ihned na trhu a aby uspěl na výstavě, a jakou to přinese konkurenční výhodu. My v tom šíleném shonu mu navrhneme toto: vyřešíme ti výměnu nástrojů. Vyrobíme tu část stroje, ty si to odzkoušíš a uvidíme výsledek. Často nám řekli: Vy byste to dokázali? Vždyť to není vaše specializace. Říkám: Tak počkej a uvidíš. Dej nám zadání. Tak to zkusili, následně koupili a přinesli další problém k řešení. Samozřejmě někdo řekne, jak je možné, že to vyřešili v Centru, když výrobce má ohromné zkušenosti z dřívějška a je to jeho denní chleba. Jenže oni si nemohou kupovat na některé problémy, s nimiž se dnes moderní stroje potýkají, přístroje, nebo k tomu přistupují příliš rigorózně a nevede to k žádanému výsledku. V Centru už máme mnoho zkušeností s podobnými problémy a neustále sledujeme vývoj. Dokonce sami řešíme některé problémy v předstihu. Očekáváme je, předpovídáme je. Někdy je to rovněž o využití nových prvků, s nimiž výrobce zatím neměl zkušenosti. A najednou výrobce vidí, že to jde lépe a dokonce levněji, než kdyby to řešil sám. To je tedy konkrétní pomoc, kdy se objednavatel nemusí zdržovat dalekosáhlým úvodem do problematiky a definováním úkolu. Výrobce na nás ale musí mít spolehnutí. Není to nic nového, převratného, my jsme takto spolupracovali s výrobci odjakživa a je to styl fungování úspěšných ústavů v zahraničí. Takto nepostupuje žádné vysokoškolské centrum excelence. To většinou žádá, zadejte nám problém a my jej vyřešíme, ale bohužel, termín neznáme. Napřed nám ale vysvětlete, o co jde a my se to naučíme. Což je základní nedorozumění v definici aplikovaného výzkumu. O tomto se bavíme ve společnosti donekonečna. Co je to aplikovaný výzkum. To znamená denní řešení problémů výrobce. K tomu vysoké školy zatím nedospěly. Ani snad nemohou. Do výzkumu však proudí u nás nejvíce peněz za posledních 25 let. Výzkumu se údajně věnuje v této zemi na 2500 subjektů! Z veřejných zdrojů šlo do vysokých škol jen na výzkum 11,7 mld. korun. Navíc, musíte uznat, že hranice mezi základním a aplikovaným výzkume se hodně stírá. Vašeho Centra se ale jakoby netýkalo v tichosti definované kritické datum roku 2016, kdy centra přestanou být dotována z fondů i v provozních nákladech a nikdo neví, kde vezmou peníze na provoz a činnost. Naše Centrum si na svoji činnost musí vydělat objednávkami už nyní. Od počátku jsem srážel návrhy některých kolegů na pokrytí výdajů na provoz z dotačních peněz. Dobře se budete mít dva roky a co potom, to říkám všem. Dělám jen to, co průmysl potřebuje a bude potřebovat. Dobře vím, v čem je problém. Vždyť i já sám se pohybuji v akademickém prostředí, donedávna jsem vedl katedru a dodnes jsem externím pracovníkem vysoké školy. Ale jsem přesvědčen, že stát tak velkoryse pojatý program center nemůže financovat. A vím, že nejsem sám. Od počátku jsme se měli v těchto programech orientovat spíše na úspěšné obory a úspěšná pracoviště. A vycházet jen z možností současnosti a vysoké pravděpodobnosti úspěšného rozvoje perspektivních oborů. Samozřejmě do těchto úvah je třeba vkomponovat i skutečnost, že vysoké školy byly trvale podfinancovány a nemohly dělat výzkum, který se po nich žádal, zvláště po zrušení oborových ústavů aplikovaného výzkumu. Nejdříve tu byla euforie z osamostatnění, pak kocovina z faktu, že na mnoho vývojových problémů podniky neměly peníze. A nechci teď komentovat celou situaci s fondy strukturálního rozvoje, které byly použity na společensky nedůležité projekty – to je dnes už všeobecně známý a popsaný stav. Máme aquacentra a golfová hřiště, ale ne opravené dálnice a železnice. Infrastrukturu. Nemáme aplikovaný výzkum. Tápeme. To nás vede opět k popsanému problému oborových výzkumáků a přerodu VÚTS Liberec v úspěšný projekt Centra. Léta 60. a 70. byla poznamenána velkými úspěchy textilního strojírenství a zřejmě vychovalo i celou plejádu vysoce kvalifikovaných odborníků. Nový systém rotorového spřádání byl světovým unikátem, stejně jako tryskový stav. Nebyla tato okolnost pro vás v Liberci tak trochu konkurenční výhodou? Ano, byla. Nebyl jsem nikdy členem KSČ, a proto mohu s klidným svědomím říci, v těch letech to byla unikátní situace, kdy režim díky několika prozíravým lidem dokázal shromáždit prostředky na dobrou věc. A to není nějaké sentimentální vzpomínání, to je fakt vyřčený i mnoha západními odborníky a manažery slavných textiláckých značek. Já jsem v té době začínal, ale některé projekty vznikly i na ústavu v Liberci, ač se hlavní garance vývoje pak přesunula do Výzkumného ústavu bavlnářského. Celý proces vývoje proslaveného dopřádacího stroje BD 200 byl nádhernou ukázkou možností, které tehdejší strojírenství u nás mělo. A jen sporadicky využilo, dodejme. Historicky vynikající úroveň textilního strojírenství, osvícený politik a jeho schopnost donutit tehdejší strnulý režim k soustředění jak finanční, tak lidské kapacity na řešení jednoho úkolu. Navíc vynikající vedení celého projektu, které spočívalo ve vytvoření více vývojových týmů z různých pracovišť a překrývajícími se úkoly, takže lidé byli zaujati prací na realizaci, a dokonce si konkurovali. To hnalo řešení nového spřádání relativně rychle kupředu. Přitom v tehdejší politické terminologii to byla strategie na pomezí nařčení z mrhání penězi, a proto i velice riskantní. Projekt realizace rotačního spřádání byl podroben analýze i zahraničních odborníků a jak jsem hovořil se zástupci těch největších firem, Rieter, Sulzer, Amoco nebo Picanol, nebylo řešení zjednodušeného přádacího procesu, ačkoliv byl doslova očekáván, v rukou západních firem. Žádný majitel a investor by nevložil peníze do projektu s vidinou realizace za 10 let. Hranicí je tak 5 let, ale ne více. Žádná firma neměla k dispozici tolik prostředků. A z toho je nutné vycházet ještě dnes. Je to určité poučení pro tak malý národ, jakým jsme. Je tedy dnes takový komplexní přístup k technickém vývoji v zemích, kde investoři nevloží peníze do dlouhodobých projektů, jen do dílčích zlepšení, vůbec možný? Je a jmenuje se stát. Vypadá to staromódně, ale takovému stavu se už blíží třeba jaderná energetika. Už ani energetické firmy nemohou proinvestovat řádný výzkum a vývoj. Jsou výjimky, obrovské firmy jako IBM nebo Intel či co já vím které, je jich snad 10? Ty financují svůj dlouhodobý výzkum. I s riziky, které to obnáší. Tedy, že zaplatí slepou uličku vývoje. Ale i tak vlastně spolufinancují jak základní, tak i aplikovaný výzkum na mnoha externích pracovištích. Ale kolik takových firem dnes je? Takže ani v evropském prostředí soustředěných programů to není možné? Pravděpodobně ano, ale vyžaduje to jasné a cílené rozhodování. A rozumný souhlas všech zúčastněných. To je mimochodem největší bolest našeho systému podpory vědy. Dle mého názoru je do ní vkládáno peněz dost, 26 mld. korun je opravdu hodně. Problém je v tom, jak jsou rozdělovány. I když se nyní objevují programy, např. na MPO, které mohou být dlouhodobější. Při kontrole projektů po třech letech by se už dalo odhadnout, jestli práce jdou správným směrem nebo ne. A tam vkládat další prostředky. Ne jen na krátkodobé granty často bez návaznosti na využití a perspektivy. Osobní rivalita hraje často v rozhodování o penězích na vývoj důležitou roli. Ale úplně základně je nutné rozhodnout, kam peníze vložíme. U nás jde do aplikovaného výzkumu pouze 25 % z celkové částky na výzkum, ale plných 70 % do základního, zatím co v zemích jako je Čína, USA nebo Jižní Korea je to úplně opačně. Teď jsem byl v Číně, kde jsem se dozvěděl, že zvedla podporu aplikovaného výzkumu na 80 % a USA okamžitě oznámily zvýšení na 82 %. Proč? V USA si uvědomují důsledky takového navýšení, které se ve výsledku odrazí v inovacích. Inovace rovná se konkurenční výhoda. Čínské technologie se rapidně zlepšují. Výmluva, že české podniky v aplikovaném výzkumu nic neobjednávají, je špatná. Mají co objednat? Naše Centrum dnes pracuje i pro zahraniční firmy. I to je cesta, ale vyžaduje vysokou úroveň řešení, dodržení termínů a garanci kvality. Ale tato čísla i vzory, jak financují aplikovaný výzkum úspěšní konkurenti vedle nás, jsou veřejná. Všichni o nich víme. Kde je problém? Zajímavé je, že čeští politici jsou pravidelně informováni o těchto číslech a nepoměru aplikovaného a základního výzkumu, ale nikdo nechce překročit Rubikon rozhodovacího procesu. Ponechává se to pomyslně liberálně vývoji, o němž již víme, že není cestou vpřed. Peníze na výzkum je třeba rozdělovat, jak někdo v médiích napsal, po americku. Tvrdě. Úspěšnému více, zbytek se musí postarat sám. Teď se vracím ze Zlína z Tajmacu- ZPS ze závěrečné oponentury velmi úspěšného projektu, na kterém VÚTS spolupracoval. Velmi úspěšná firma z hlediska inovací. Tak proč jí nedat znovu další peníze na další projekt? U nás často slyším, ten už dostal dost, už mu nedávejte. A vůbec nezáleží na úspěšnosti a předpokladu dalšího rozvoje či obchodního úspěchu. Je to individuální závist. To do rozhodovacího procesu nepatří. Možná za to může i určité zpochybnění úlohy průmyslu, čemuž jsme byli svědky po privatizaci, kdy tisíce lidí přišli o práci a změnil se i systém vzdělávání. Na vysoké školy technického směru se hlásí málo mladých lidí, bojí se matematiky, o učňovském školství bylo také napsáno mnoho. To už se ani nesnažím opakovat. Je třeba napravit mnoho chyb. Obnovit polytechnickou výchovu na školách. Zajímavé je, že dětské časopisy typu ABC byly časopisy techniků a přírodovědců. Dnes je to časopis počítačových her a reklamy. Maturita z matematiky byla zrušena. Některé osobnosti se dokonce chlubí tím, že se matematice úspěšně vyhýbaly. To je stejné, jakoby dnes někdo popíral existenci DNA nebo numericky řízené stroje, tedy i PC. Vysoké školy jsou hodnoceny podle tzv. koeficientů. Technické vysoké školy mají koeficient 1,6. Ale údajně to není možné změnit, protože rektoři humanitních škol přehlasují rektory škol technických. Ale podíl průmyslové výroby na HDP této země je skoro 30 %! Většina dalších odvětví by se bez průmyslové výroby navíc ani neobešla. Takže průmysl nás živí. Vychovat dnes dobrého technika stojí obrovské peníze. Jak je možné, že nemůžeme změnit koeficient technických škol? A tím se zase vracíme na počátek problému. Stát si musí určit nějaké priority, bez toho se tak malý národ, bez surovinových zdrojů jakým jsme, neobejde. A musíme opět používat zdravý selský rozum. Nekrást ani doma ani v EU. Nic víc. Je to opravdu jednoduché. /bal/
