Zalistoval jsem starými čísly Technického týdeníku a narazil na pozoruhodná slova v článku z roku 1982. Vladimír Svatý, autor tryskového stavu, v jednom ze svých posledních rozhovorů konstatoval: „Vadí mi nezájem výroby.“ Tehdy ještě věřil, že nejenom elektronika, jíž se zmocnili Japonci společně s jeho prošlým patentem a vylepšili mechaniku tryskového stavu na maximum, dokáže invazi numerického ovládání strojů odolávat. I když už měl za sebou cestu do Japonska, kde jej přijali se všemi poctami, jaké přináleží člověku, jenž zásadně změnil strojírenskou techniku výroby tkalcovských strojů. Změnil ji revolučně. Za patent na tryskový stav, který stát přidělil jednomu českému podniku, zaplatili vynálezci 1 Kč. Taková byla vnitřní cena světového vynálezu. Komunisté nikdy nedovolili Vladimíru Svatému dostudovat a jeho kandidátská práce na léta zmizela. Bohužel, tento příběh a příběhy mnoha dalších tvořivých konstruktérů nejsou ojedinělé a stín jejich osudů dopadá i na dnešek. Zalistujte médii a hledejte slova o inovacích, vynálezech, aplikovaném výzkumu. Jak málo jich naleznete... Šest neděl na cele, šest neděl zcela sám, šest neděl dívat se do lampy rozsvícené. Je to k zbláznění dost a také k sebevraždě. Však nenechali mi hřebík na stěně a šňůru nedali mi ani k podvlékačkám. Kalhoty padají z důvodů bezpečnostních, ty prchajícímu v útěku zabrání, a s ručníkem kol očí uvázaným vodí nás – promiňte – na každé vysrání. V životě trestance jsou někdy velké změny. U pana ministra teď sedím nažehlený, poslouchám pozorně ta nažehlená slova, že nutno jinak žít, doba je pokroková... (Úryvek básně Vladimíra Svatého napsané ve vězení.) Nejsem první, kdo v Technickém týdeníku píše o Vladimíru Svatém, o jeho vynálezech a o revoluci, kterou způsobil svojí tvořivostí ve světovém textilním strojírenství. Pravda, moc se toho o něm v minulých dobách nenapsalo, režim se pokusil jej před zahraničím dokonce zatajit. V rozhovoru s prof. Ing. Miroslavem Václavíkem, CSc., ředitelem Výzkumného ústavu textilních strojů v Liberci, který jako jeden z mála výzkumných pracovišť přežil privatizaci oborových výzkumných ústavů v roce 1999, už mohl autor tohoto článku nejenom opakovat slova Vladimíra Svatého, „vadí mi nezájem výroby“, ale říci i proč. Svatý výstižně charakterizoval jakýsi zvláštní symptom českého průmyslu, odmítání vynálezů a revolučních myšlenek, s nimiž se setkávali všichni, kdo v této zemi po roce 1945 zkonstruovali něco nového. To už jsme v Technickém týdeníku otiskli osud bratří Sigmundů nebo skupiny brněnských inženýrů, kteří rozjeli v naší zemi výrobu kuličkových ložisek. Také skončili ve vězení. V článku o Vladimíru Svatém jsme kdysi uvedli: „Dnes píšeme do kalendáře poslední dny roku 1999, posledního roku století, jež je charakterizováno především výsledky vědy přenesenými do praxe s nevídaným technickým rozvojem, a s lítostí můžeme jen vzpomínat na to, co jsme vynálezci, který změnil světové textilní strojírenství a přinesl českému národu slávu a bohatství, udělali zlého. Pokud se chceme oprostit od stigmatu pronásledování chytrých lidí, bohatých duchem a většinou netoužících po penězích, měli bychom si to opakovat donekonečna. Tehdy v roce 1999 ještě žila velká naděje, že to opakování postrčí vědomí veřejnosti k důležitosti tvořivé technické práce. Když mi příbuzní a bývalí spolupracovníci Svatého předložili podkladový materiál k tomuto vzpomínání při jeho nedožitých 80. narozeninách, musel jsem si nad fotografií mohutné textilní továrny v SSSR nabité tryskovými stavy znovu připomenout, že ta země ležící na východě obdržela na 50 000 našich tryskových vodních i vzduchových stavů za dost podivnou cenu. Pomyslnou cenu ztrát zaplatilo naše průmyslové prostředí i tím, že stačilo oněch 50 000 strojů prostě replikovat a nehledět na to, že každý stroj se musí nadále vyvíjet. Jak vzpomíná na slavného vynálezce jeho sestra Eva Jiřičná: „Vladimír se narodil 19. září 1919 v Roztokách u Jilemnice, jako páté dítě v rodině podnikatele. V Nové Pace chodil do školy a tam také ukončil v roce 1938 středoškolská studia s maturitou. V průběhu studia prospíval velmi dobře a zvláště evidentní byl jeho zájem o konstrukci strojů. Jednou při obědě, ještě mu nebylo ani 17, překvapil otázkou, zda by tryska při tkaní unesla nit, a ejhle, ukázalo se, že to byl počátek zrodu tryskového stavu. Na něm pracoval v otcově tkalcovně v Roztokách, jejíž vedení s pomocí matky po jeho smrti v roce 1944 převzal. Již v roce 1947 zažádal o udělení patentu. Únor 1948 znamenal konec rodinného podniku a Vladimír byl i se stavem znárodněn. A začaly intriky.“ Naštěstí předpisy k získání patentu jsou přísné, byl udělen na jeho jméno a za symbolickou cenu jedné koruny prodán do strojíren ve Zlíně. Tam se kosmeticky vylepšený prototyp vyrobil a na předvádění v pražské Bílé labuti byl pozván prezident Zápotocký. Vynálezce přizván nebyl! Zasáhla však vyšší moc, jak to bývá. Tři přítomní inženýři nebyli schopni uvést stroj do pohybu. V noci tedy přivezli Vladimíra do Prahy, a díky tomu mohl stav předvést prezidentovi osobně. Zápotocký přehlédl v popředí stojícího právníka výrobního podniku, který dělal, co mohl, aby si patent přisvojil, a obrátil se na Vladimíra. „Inžinýrku, to je tvoje?“ Ten přikývl. „S tím bys byl ve světě náramně bohatý. No, my ti také něco dáme.“ Dali. Zavřeli jej pro mnohá nepodložená obvinění. Spíše jej drželi pod dozorem, protože i Zápotocký si uvědomoval vysokou cenu vynálezce. Pokus o absolvování vysoké školy v Liberci dálkově ztroskotal na alergických potížích s očima. Slzely při delší námaze, a když musel rýsovat ve dne v práci, nemohl už rýsovat v noci. Později požádal o kandidaturu. Když odevzdal kandidátskou práci a byl mu ustanoven konzultant, práce se záhadně ztratila a léta nebyla k nalezení. Tantiémy bral podnik. Nikdo nespočítá peníze získané z prodeje tryskových stavů a licencí do Británie, USA a Japonska, zašantročených do budování socialismu a rozkradených v PZO a Elitexu. Vladimír Svatý se nikdy o svůj díl na vynálezech nesoudil, „nepůjdu za penězi přes mrtvoly,“ řekl před vlastní smrtí po dlouhé nemoci sestře. Zavřeli ho dvakrát, režim se chvěl strachy o jeho myšlenky. Nejdříve jej obvinili, že chtěl prodat patent do USA, pak že pomohl kamarádovi k útěku. Výslechy, podezřívání, krádeže písemností. Přesto Vladimír dospěl k dalším vynálezům. V roce 1956 to byl konfuzor, který navrhl společně s Ing. J. Libánským. Na vývoji odvíječe pracoval s přítelem prof. Ing. Vladimírem Prášilem, DrSc., a na dalších technických řešeních s postupně se rozrůstajícím kolektivem lidí, již se vedle něj naučili mnohé. Lidé, kteří ani neuvádějí svůj podíl na vynálezech, když se mluví o Svatém, na něhož dodnes s vděkem vzpomínají. Dělají to po svém, rozpracovávají původní myšlenku tryskového stavu a přidávají další a další nápady. O větší publicitu Svatého se zasloužil především prof. Ing. Miroslav Václavík, CSc. Dnes je koncept tryskového stavu pneumatického i hydraulického rozpracován do mnoha variací. Principu pneumatického se využívá dokonce i při zhotovování velkých technických a průmyslových tkanin, mimo jiné zásluhou pracovníků VÚTS v Liberci, jež postupně vyprofilovali ústav s vysokým inovačním potenciálem a ve velkého spolupracovníka výrobců obráběcích strojů a elektronických vaček, jak přesvědčili i na posledním MSV v Brně. I tyto vačky mění kinetiku dnešních strojů, jak to učinil tryskový stav v textilním strojírenství. Jan Baltus
