Vládní dotace sice prodloužila
životnost mikulčického lignitového
dolu, ale jeho další budoucnost
je nejistá. Rozhodne další
vývoj cen lignitu.
Ekonomickou prověrkou soběstačnosti
počátkem 90. let minulého
století prošel z dřívějších pěti
šachet Jihomoravských lignitových
dolů Hodonín pouze ten nemladší
a tedy i nejperspektivnější - Důl
Mír v Mikulčicích. Vzdálený je
necelých deset kilometrů od monopolního
odběratele – Elektrárny
Hodonín (EHO), náležící do a. s.
České energetické závody (ČEZ).
Majitelem dolu se stal vlastní
management.
Zdejších čtyři sta havířů vytěžilo
ročně na 400 000 tun lignitu a vše
klapalo až do doby, než padesátiletá
EHO prošla generální rekonstrukcí
a v elektrárně se zavedlo
moderní fluidní spalování, ve kterém
lze údajně spalovat jakékoliv
palivo.
Teprve až po roce 2000 se podařilo
uzavřít dlouhodobou smlouvu
s ČEZ na dodávku lignitu do roku
2010 o průměrném ročním objemu
400 000 tun. Jenže cena lignitu na
uhelném trhu se na rozdíl od jiných
druhů paliv nezvýšila a mikulčickému
dolu chyběl provozní
a investiční kapitál na otevření
nových uhelných ložisek. Nakonec
po složitých jednáních a urgencích
poskytla tehdejší Špidlova vláda
finanční dotaci na rozšíření těžby
ve výši 155,5 milionu korun.
Když jsme však navštívili Důl
Mír letos koncem května, přílišný
optimismus tam nevládl. Pomocí
vládní dotace se sice podařilo
prodloužit životnost dolu o dalších
deset let i zaměstnanost pro čtyři
stovky zaměstnanců, ale finální
rok smlouvy s ČEZ – 2010 – se
již nezadržitelně blíží a budoucnost
bohatého lignitového ložiska
je nejistá. Cena tuny lignitu se po
dlouhé roky stále nehýbe, takže po
vyčerpání vládní dotace již na další
investice nezbude a ziskem se taktak
uhradí mzdy.
Za takové situace v Mikulčicích
stále více sílí názor, že pro důl by
bylo perspektivně nejlepším řešením,
kdyby ho koupil nějaký bohatý
zájemce.
Rudolf Unger
