Ačkoliv má vstřikování plastů tradici již od roku 1909, kdy vznikla první umělá hmota (nitrát celulózy neboli umělá slonovina), stále se dá říci, že vstřikování plastů jako takové není technická disciplína, ale spíše umění. Někdo vstřikuje díly perfektní a jinde to ze stejné formy prostě nejde. Reakcí na tuto skutečnost jsou velmi striktní pravidla, zvláště v oblasti automotive, která velmi tvrdě předepisují nejen technologické podmínky vstřikování, ale dokonce i povolené stroje. Je to reakce na to, že opakovatelnost podmínek a hlavně výsledků i při technicky shodných strojích je ze stejné formy velmi rozdílná. Trend toho, že vstřikování plastů je spíše uměním, se rozhodl změnit John Bozzeli z firmy Scientific Molding. Vyvinul metodu vstřikování na technickou viskózní křivku (VTVK), která zajišťuje dosažení optimálních podmínek vstřikování a jejich přenositelnost ze stroje na stroj. Technická viskózní křivka je zjednodušené matematické zobrazení viskozity materiálu. Technická viskózní křivka má jiné matematické pozadí a reflektuje reálnou každodenní praxi vstřikoven plastů. Nejedná se tedy o kinematickou viskózní křivku ani o dynamickou viskozitu. Jejich definice je vedena jinak a kvůli způsobu měření a interpretaci těchto standardně používaných křivek se příliš nehodí pro vstřikování. Jednoduše lze říci, že standardní viskózní křivka není v souladu se standardními vstřikovacími rychlostmi, a proto je její použití pro technickou praxi vstřikování plastů omezené. Výhody použití VTVK Proč tedy použít technikou viskózní křivku, jejíž definice nenajdeme v žádné normě? Aplikace metody vstřikování na technickou viskózní křivku totiž udělá z vašich vstřikovacích strojů reometr. Není tedy nutné dokupovat speciální a drahé stroje, které naměří normovanou, ale prakticky nepoužitelnou křivku. Tato metoda naměří technickou viskozitu, která je přesná a použitelná pro váš materiál, na vašem stroji, a dokonce reaguje na reálné provedení formy. Cílem aplikace této metody je dosáhnout optimálního bodu na technické viskózní křivce tak, aby bylo dosaženo optimální viskozity materiálu, bez ekonomicky nevýhodného navýšení vstřikovacích tlaků. Optimální viskozita nám v tomto případě zajistí perfektní naplnění dutiny, optimální řízení procesu, kdy i větší zásah do technologických podmínek bude mít jen malý vliv na chování výsledného výstřiku. Díky shodnému chování plastového materiálu bude lisovna produkovat méně zmetků, zajistí se kratší cyklové časy a tím vyšší výnosy lisoven. Celý vstřikovací postup se stane robustnějším, odolnějším vůči změnám a chybám a celkově se stane ekonomicky výhodnějším. Při takto definovaných výhodách je asi jasné, že po této metodě ihned sáhne každý manažer a bude prosazovat nasazení této metody do vlastní lisovny plastů. Díky výraznému rozšíření aplikace této metody na trhu v USA je však možné vysledovat jisté trendy, které aktivně brání korektnímu nasazení nejen metody vstřikování na technickou viskózní křivku. Skutečnosti, které snižují ziskovost lisoven, nesouvisí přímo s aplikací metody VTVK, ale mají obecný přesah. Při nasazení této metody tedy dochází ke zvýraznění vyjmenovaných rysů (viz tabulka). Ekonomickým trendem, který je celosvětově dlouhodobě nastaven, je minimalizovat vstupy. Tedy minimalizovat ceny nástrojů a strojů bez ohledu na cokoliv. Bohužel tento trend nekontroluje následné vícenáklady zaviněné právě uměle sníženými cenami na vstupu. Je nutné si uvědomit, že finální cena formy je známa až ve chvíli, kdy jde forma do šrotu. Cenu plastového výstřiku, tedy výdělek nebo prodělek lisovny, je možné kalkulovat až po sečtení všech vícenákladů na zmetky, reaktivní opravy a prostoje, zaviněné podhodnocenou investicí do strojů a nástrojů.
