Enceladus, Saturnův měsíc, je při pohledu zvenčí zcela nehostinný: v podstatě je to jen 500kilometrová ledová koule. Jak se ale podařilo v posledních letech přesvědčivě dokázat, pod desítkami kilometrů ledu se na něm skrývá alespoň místy teplý oceán hluboký 100, a možná i více kilometrů. Díky shodě kosmických okolností máme ohromné štěstí, a do této jinak skryté říše můžeme přes kilometry ledu nahlédnout díky existenci prasklin, které se podle všeho táhnou od povrchu až k hladině skrytých moří. Markantní jsou velké praskliny v okolí jižního pólu, z nichž do vesmíru rychlostí až 2100 km/h tryskají částečky vodního ledu. Jinými slovy: Enceladus tedy za sebou během obíhání Saturnu neustále trousí vodu. Původně si vědci nebyli jisti o jakou vodu jde. Laikům se může zdát jasné, že vodní gejzír je dokladem moře, ale tak to není. Stále existovala možnost, že by gejzíry mohly vzniknout vlivem zvláštní podoby skleníkového efektu. Pokud záření dopadá za vhodných okolností na dostatečně průhledný led, ten se začne zevnitř zahřívat, postupně tát a přeměňovat se na páru. Tlak nakonec může narůst natolik, až dojde k explozi a vyvržení kousky ledu do okolí. Tento proces byl pozorován u Neptunova měsíce Tritonu, takže panovaly pochybnosti, jestli se na podobný jev nedíváme i v případě Enceladu. Kolem Saturnu naštěstí obíhá v posledních letech sonda Cassini, která oblakem ledu z Enceladu několikrát prolétla a na základní otázky odpověděla. Vědcům se ze získaných údajů podařilo zjistit některé zajímavé údaje – především celá řada z nich naznačuje, že led vznikl z kapalné slané vody. Ve výtryscích z nitra měsíce se také objevily drobné křemičité částečky, jež musely vznikat v zásaditém a horkém prostředí (cca kolem 100 °C). Nejlepší vysvětlení, se kterým vědci zatím přišli, je existence horkých pramenů někde v mořích Enceladu. Což je velmi zajímavé z jednoduchého důvodu: kolem Saturnu už je totiž málo slunečního světla (povrchová teplota je –200 °C), a tak slapové zahřívání, které pohání hydrotermální aktivitu, je nejsnáze představitelný zdroj energie pro život, jenž by se v této části Sluneční soustavy mohl vyskytovat. V jednom z dubnových čísel časopisu Science se objevil ovšem ještě podrobnější pohled do kuchyně Enceladu – a zdá se, že v jeho mořích se nachází minimálně jeden zdroj energie běžně využívaný pozemským životem u geotermálních pramenů v hlubokých mořích. Autoři práce dokázali díky nové analýze a novému statistickému zpracování údajů ze spektrometru sondy Cassini získat i údaje o obsahu molekul vodíku v ledovém oblaku z Enceladu, které předtím překrýval šum. Nejlepší způsob, jak mohl volný vodík v oceánech Enceladu vzniknout, je právě v poměrně zásaditém prostředí (pH 9,0–11,0). Molekula vodíku totiž podle geofyziků může vznikat pouze pro omezené množství procesů, a Hunter Waite s kolegy ve studii ukazují, že nejpravděpodobnějším a dostatečně vydatným zdrojem je kontakt železitých silikátů s vodou. Důležité na celém zjištění je ovšem hlavně to, že takto vznikající vodík je častou „potravou“ mikroorganismů z pozemských hlubokých oceánů. Ty volný vodík využívají k přeměně CO2 na metan (CH4) v procesu, který se nazývá metanogeneze. Na Enceladu tedy není jen kapalná voda, ale i potrava – a snad nikdo se nemůže ubránit myšlence, že by tam tedy velmi snadno mohl být i život. Samozřejmě za předpokladu, že studii někdo či něco nevyvrátí. Vysvětlení autorů vypadá podle odborníků velmi bytelně, spoléhá ale přesto na některé neprokázané, byť rozumné předpoklady. Navíc, jak upozorňuje v komentáři ke studii na stránkách časopisu Science geochemik Jeffrey Seewald, přítomnost molekul vodíku ve výtryscích z Enceladu je vlastně obojaký signál: v pozemských podmínkách totiž ve vodě přítomné mikroorganismy vznikající vodík rychle zpracují. Nemůže tedy jeho přítomnost ve výtryscích znamenat, že na Enceladu tyto mikroorganismy nejsou? Bohužel odpověď na tuto a celou řadu dalších otázek, které výsledky vzbuzují, se v brzké době nejspíše nedozvíme. U Saturnu je zatím pouze sonda Cassini, a ta nemá vhodné vybavení – koneckonců při její stavbě totiž nikdo neočekával, že by mohla proletět gejzíry potenciálně obsahujícími organismy z nepozemského oceánu. Navíc sonda tento měsíc zakončí svou veleúspěšnou výzkumnou dráhu a 23. dubna zahájila svůj napjatě očekáván a dramatický sestup do atmosféry Saturnu. Očekávaný proto, že sonda se během něj poprvé podívá mezi povrch Saturnu a jeho vnitřní prstence, až nakonec zanikne v atmosféře plynného obra. Další důvod pro zvolenou dráhu je i to, že NASA nechce riskovat, aby sonda náhodou infikovala povrch Enceladu případnými pozemskými mikroby. Další informace tedy nejspíše může přinést až nástupce Cassini, který zatím nenabyl zřetelné podoby. Hlavní důvod jsou samozřejmě peníze, ale rozhodně nejde o jednoduchou misi ani z čistě technického hlediska. Naše technické možnosti jen těžko vyhovují požadavkům na podobnou misi. Ideální by totiž podle odborníků bylo poslat sondu na oběžnou dráhu Enceladu. Její přítomnost by umožňovala detailněji studovat gravitační pole, tepelný výkon, ale i změny v aktivitě gejzírů a provést podrobnější analýzu vyvrhovaného materiálu. Umístění sondy na oběžnou dráhu tak malého tělesa jako Enceladus je však velmi těžko proveditelné – mnohem snazší je ji zabrzdit v gravitačním poli nějakého velkého tělesa, třeba Saturnu. A tak se zatím pracuje pouze na konceptu malé sondy Enceladus Life Finder, která by obíhala Saturn a prováděla průlety v blízkosti Enceladu. Jejím základem mají být dva přístroje – hmotnostní spektrometr a přístroj na analyzování plynných částic a zrn gejzírů. Oba tyto přístroje jsou navrženy pro specifické podmínky v okolí Enceladu a měly by poskytnout mnohem lepší informace. Třeba použitý spektrometr by měl mít vyšší rozlišení než přístroj na palubě Cassini (měl by například odlišit dusík, uhlík uhelnatý a ethen), a tak pomoci přesněji určit, jaké chemické procesy se pod ledem odehrávají a zda některé z nich mohou být projevem života.
