Jméno James Mellaart dnes něco řekne zřejmě jen pár čtenářům, ale během jeho „patnácti minut slávy“ na přelomu 60. let minulého století šlo snad o jednoho z nejznámějších archeologů světa. Archeolog s britským občanstvím objevil (či přesněji spoluobjevil) v jižním Turecku nejstarší známé město s několika tisícovkami obyvatel, dnes označované jako Çatal Hüyük (s výslovností [čatal höjuk]). Bylo o celá tisíciletí starší než velká města Mezopotámie a zásadně změnilo náš pohled na vznik zemědělské civilizace na Středním východě (a tedy i v Evropě). V roce 1959 přišel s dalším neuvěřitelným úspěchem, o kterém se veřejnost dozvěděla z jednoho vydání The Illustrated London News v roce 1959. Na jeho stránkách mohli čtenáři obdivovat nákresy bohatého pokladu z království doby bronzové, které mělo sousedit s Trójou. Jeho součástí měly být zlatý plát z trůnu egyptského faraona, stříbrný ceremoniální meč (mimochodem, s nejstarším známým vyobrazením námořních lodí), zlaté šperky a sošky a další neuvěřitelné cenné kusy. Ještě úžasnější byl příběh údajného objevu. Mellaart si v tureckém vlaku všiml ženy se starožitně vyhlížejícím zlatým náramkem a zapředl s ní konverzaci, která ho dovedla až k ní domů. Tam si pak mohl prohlédnout i další kousky z pokladu, který byl podle majitelky, jisté Anny Papastratiové, údajně vykopán členy její rodiny během řecko-turecké války na přelomu 20. let 20. století v blízkosti vesnice Dorak. Publikace nebyla doprovázena žádnými fotografiemi, protože ty Mellaart neměl – majitelka mu focení zakázala. Kolegové hlasitě pochybovali, novináři doráželi a Turci, kterým se údajný poklad ani jeho majitelku nepodařilo vypátrat, ho podezírali z podílu na pašování starožitností v odhadované ceně téměř čtvrt miliardy tehdejších dolarů (nebo minimálně z toho, že o existenci pokladu úřadům neřekl včas a ty nemohly zabránit případnému vývozu). Jasné důkazy, že historka s pokladem z Doraku byla celá vymyšlená, se nenašly, ale Mellaartova věrohodnost dostala velkou ránu. A druhá následovala v roce 1962, kdy zveřejnil další kresby údajných nástěnných maleb z Çatal Hüyük, z nichž některé nebyly nikomu z jeho kolegů povědomé (v záznamech bylo uvedeno, že dané stěny byly holé). Mellaart zemřel v roce 2012 s pošpiněnou, byť ne zcela zničenou pověstí; svého posledního velkého archeologického výsledku se ovšem dočkal až na sklonku minulého roku. V časopise Talanta – Proceedings of the Dutch Archaeological and Historical Society vyšel překlad jím objevených hieroglyfických nápisů starých zhruba 3 200 let. Popisují politické události ve dvou královstvích v Malé Asii (tj. v podstatě dnešního Turecka) zhruba v roce 1190 př. n. l, tedy během velmi nejasného vpádu takzvaných „mořských národů“ do východního Středomoří, který znamenal konec doby homérských hrdinů, doby bronzové. Text byl v luvijštině, tedy poměrně běžném jazyce té doby a místa, a Mellaart je odborné veřejnosti krátce představil v jedné přednášce v roce 1992. Prohlásil přitom, že luvijsky sice neumí, ale o zajištění překladu se pokusí. V roce 1995 pak text popsal v dopise švýcarskému geoarcheologovi Eberhardu Zanggerovi, který je předsedou Nadace pro luvijské studie v Curychu, a v dané věci tedy kovaný odborník. Texty ovšem zůstaly u Mellaarta až do jeho smrti a žádná publikace nevyšla. V jeho pozůstalosti se pak našel dopis, ve kterém právě Zanggera požádal o dokončení překladu hieroglyfů a jejich zveřejnění. Švýcar spojil síly s dalším kolegou, Fredem Woudhuizenem, a společně práci dovedli ke zmíněné prosincové publikaci – která se ovšem nedočkala tak pozitivní reakce, jak by si autoři nejspíše přáli, a mnozí kolegové veřejně hovořili o tom, že nálezu prostě nelze věřit. Zanggerovi to vše zřejmě nedalo spát, a pustil se do pátrání pečlivěji. V únoru letošního roku se spolu se synem Jamese Mellaarta pustil do prohlížení pozůstalosti britského archeologa, aby podezření vyvrátil, či potvrdil – a výsledek ho určitě nepotěšil. Jak se ukázalo, Mellaart se luvijštině věnoval už od univerzity a nikdy svůj zájem o tento jazyk neztratil – evidentně alespoň v této věci lhal. Zangger mezi dokumenty našel objemnou složku s přípravnými skicami k pokladu z Doraku a koncepty falešných kreseb z Çatal Hüyük (na papíře i břidlici). Mellaart očividně falsifikáty vyráběl zcela běžně a luvijské tabulky je moudré mezi ně také zařadit – jejich původ je už tak pochybný, protože Mellaart se odvolával výhradně na svědectví mrtvých archeologů, která nikdo jiný nepotvrdil. Kolik přesně podvrhů Mellaart vyrobil, se Zangger zatím neodvážil odhadovat. Brit umně kombinoval fakta i smyšlenky, dokud z nich nevznikla nepřehledná směs, ve které se lze jen těžko vyznat. Dobrou zprávou alespoň je, že Mellaart zřejmě „nevyráběl“ nic než kresby a nápisy. Klíčové práce na Çatal Hüyük probíhaly bez jeho účasti v 90. letech a na původních výzkumech se samozřejmě podílela i řada dalších lidí – není je tedy nutné hned všechny považovat za podvrhy. Jinak by šlo o pohromu: v tuto chvíli usvědčený „prášil“ je zároveň autorem opravdu epochálního objevu, který leží u základu našich dnešních představ o vzniku moderní civilizace. Çatal Hüyük je totiž opravdu úžasné místo. Toto město vzniklo před více než 9 000 lety na umělém návrší, které vyčnívá jen pár desítek metrů nad ve své době velmi úrodnou záplavovou nížinou. Bylo obýváno necelé 2 000 let a v jeho zdech a artefaktech našli archeologové vepsán příběh mnoha generací zemědělců, kteří se na tomto místě postupně zlepšovali ve využívání zvířat a rostlin – například během této doby domestikovali hovězí skot. V dobách největšího rozkvětu Çatal Hüyük doslova připomínalo úl; nemělo žádné ulice či chodníky, domy byly nalepeny na sebe a vstup do nich byl možný obvykle jen otvorem ve střeše. Nešlo ale o žádnou „špinavou díru“; archeologové zjistili, že vnitřek domů byl zřejmě udržován velmi pečlivě a nenašel se v nich prakticky žádný odpad (místní ho spalovali a pak zasypávali). Stěny jsou pokryty tolika vrstvami malby, že se podle archeologů domy dost možná malovaly každý měsíc, aby se udržely čistě bílé. Město, v jehož mnoha vrstvách se kupodivu nepodařilo najít stopy existence nějaké „vládnoucí třídy“, je skutečným archeologickým pokladem. A kdyby Mellaart měl na svém kontě jen to, byl by po zásluze označován za jednu z velkých postav archeologie 20. století. To mu však naneštěstí zřejmě nestačilo… /jj/
