Výroba, distribuce a ceny tepla patří dlouhodobě k nejsledovanějším ekonomickým údajům. Na úrovni producentů, distributorů i jeho spotřebitelů. Představitelé českých tepláren bedlivě sledují nejenom širokou plejádu tuzemských faktorů, které mají vliv na obor, ale i evropských. Na otázky TT odpovídá ředitel výkonného pracoviště Teplárenského sdružení ČR Ing. Martin Hájek, Ph.D. Jak z pohledu TS ČR hodnotíte aktuální balíček energetických a ekologických opatření EU28 do roku 2030? Jsou přijaté cíle pro ČR realizovatelné? Co bude jejich naplnění znamenat pro české teplárenství? Hlavní problém těch cílů vidím v disproporci mezi tím, co hodlají možná udělat hlavní globální konkurenti EU-USA a Čína. Bohužel EU dnes připomíná maratonského běžce, který je totálně vyčerpaný již v první čtvrtině trati a navíc ho nikdo nenásleduje. Jestli jsou ty cíle pro ČR realizovatelné a co konkrétně budou znamenat pro teplárenství, je dnes velmi předčasné hodnotit, protože jsou známa jen základní čísla za EU jako celek. Nevíme, jaký závazek bude nakonec na Českou republiku. Nesmírně důležitá bude také implementace. K cíli se dá obvykle dospět různými cestami. A to nejen u nás, ale i v sousedních zemích, hlavně v Německu, které nás svou energetickou politikou zásadně ovlivní, ať chceme nebo ne. EK a EP ani v novém složení nehodlají ustoupit od transformačních záměrů stávající energetické koncepce, resp. od ideje tzv. zelené energetiky. Bez jakých realizačních nástrojů se přitom neobejdeme: jak doma, tak v rámci EU28? Má nejkřiklavější z nich – tzv. emisní povolenky – ještě nějakou šanci? Emisní obchodování je obrovský experiment, který svou efektivitu zatím neprokázal a obávám se, že ani nikdy neprokáže. Bylo by naivní si myslet, že ho někdo v dohledné době zruší. Na to je v něm nainvestováno již příliš mnoho politického i finančního kapitálu. Samotný systém emisního obchodování v dnešním rozsahu však v žádném případě stačit nebude. Už proto, že pokrývá jen menší část emisí. Pokud to EU myslí s dosažením svých cílů vážně, bude se především muset zaměřit na emise, které jsou dnes úplně mimo emisní obchodování. Třeba pohonné hmoty mají dnes v řadě zemí EU cenu uhlíku ve skutečnosti zápornou. Zdanění motorové nafty je na jednotku energie nižší než v případě benzínu, který má nižší jednotkové emise oxidu uhličitého. Výsledek je, že spotřeba nafty roste a spotřeba benzínu klesá, což je z hlediska ochrany klimatu samozřejmě naprosto kontraproduktivní. Cenový signál nákladů emisí bude třeba dostat i do oblasti individuálního vytápění, což bude samozřejmě velmi nepopulární. TS ČR se opakovaně snaží chránit české teplárenské subjekty před některými dopady ne vždy povedené české legislativy a daňových zátěží. Jak hodláte čelit narušení tržních principů do budoucna? To je otázka (jak se říká) za milion dolarů. Zatím je to (řečeno s Jaroslavem Haškem) mírný pokrok v mezích zákona, neboli: jeden krok vpřed, dva kroky zpět. Jsem optimista a věřím, že se věci mění k lepšímu. Byť jen pomaličku. V parlamentu dneska projde nějaký přílepek k úplně nesouvisejícímu zákonu (což bývalo dřív zcela běžné) jen těžko. Nejsem ještě tak starý, tak se moc těším, že se dožiju i toho, že jedna vláda schválí koncepci a další vláda ji nezačne hned po svém nástupu přepisovat, ale bude trpělivě realizovat kroky a legislativní opatření, která z ní budou vycházet. Mnohé teplárny v posledním období opakovaně a nahlas avizovaly své problémy s dlouhodobým zabezpečením cenově, provozně i ekologicky akceptovatelného paliva. Jak hodnotíte situaci v jejich surovinovém zabezpečení pro nejbližší léta? Bude TS ČR podporovat tlak na prolomení tzv. Pithartových limitů na těžbu a exploataci domácích zásob uhlí v Podkrušnohoří? V krátkodobém horizontu několika let žádný nedostatek uhlí nevidím. Katastrofické scénáře se nepotvrdily. Těžební společnosti těží o něco více, než před pár lety tvrdily, že budou těžit. Spotřebitelé zase spotřebovávají o něco méně vlivem různých faktorů. Nastartoval se nezanedbatelný dovoz uhlí z Německa a připravují se záměry na dotěžení poměrně značného množství zásob uhlí, jejichž těžba byla dříve údajně ekonomicky nerentabilní, a s jejich vytěžením se tudíž nepočítalo. V dlouhodobém horizontu je samozřejmě zajištění dodávek uhlí spojeno s otázkou limitů těžby. Pro nás je ale klíčové, aby se vedla debata nejen o vytěžení uhlí za limity, ale také o jeho smysluplném využití s co možná nejvyšší účinností. Tu debatu zatím postrádám. Na jejím konci by mělo být samozřejmě nějaké rozhodnutí. Nekonečné přešlapování na místě neprospívá vůbec nikomu. České teplárenství stojí před řadou závažných investičních i modernizačních kroků. Přesto mnoho investorů nyní směřuje do regionů s předvídatelnější legislativou a s dlouhodobě respektovanou investiční politikou, zejména do Číny a do Indie. Co musí česká energetika a teplárenství učinit, aby získaly zpět jejich pozornost i prostředky? Možná je naší chybou, že to dostatečně nepropagujeme, ale modernizace teplárenství je ve skutečnosti v plném proudu. Na konci loňského roku jsme v TS ČR udělali inventuru. Zjistili jsme, že prakticky všechny velké teplárny a závodní energetiky budou od roku 2016 splňovat přísné emisní limity EU, což bude stát na investicích prováděných už od roku 2013 zhruba 17 miliard Kč. Koncem dekády pak lze očekávat masivní vlnu modernizace středních a menších tepláren, která bude opět vyvolána zpřísněnými požadavky na emise. V teplárenství je také stále značný prostor v modernizaci tepelných sítí. Může soustavy přizpůsobit očekávané nižší poptávce a přitom stimulovat ekonomiku a vytvořit pracovní místa. Otázka je, jak se k tomu postaví stát. Zda se i pro příští programovací období podaří rychle nastartovat odpovídající dotační program z evropských fondů.“ /uai/
